Sag. u. Sitten č. 192. Obdobný případ najde se v Polsku za moru r. 1572. Zemřelá žena ve Lvově byla pochována. Brzy nato zuřil mor v sousedních domech hřbitova. Mysleli, že žena musela býti čarodějkou. Vyhrabána, nalezena nahá; soudili, že sežrala šaty. Hlava uťata, mor přestal. Mannhardt 1. с. 265. Sem náleží také zpráva v kázání pastora Martina Böhma r. 1600 o událostech z r. 1553 v Laubanu v poněmčené Lužici. Podle něho v čase moru zvláště ženy, které zemřely na mor, mlaskaly jako svině, když žere; při takovém mlaskání mor se šířil a obyčejně v tomže rodě lidé po sobě mřeli. R. 1553 za moru také jedna žena tak mlaskala.1) Týž v „Chronik von Lauban" klade událost do r. 1567 a dodává: hrobník po ožil ženě do úst kámen a peníz, aby nemohla činiti zlo, Haupt I. č. 70, Černý 429 G. Rzączyński v Historya naturalis curiosa Regni Poloniae 1721 píše, že r. 1624. na Klepaři u Krakova zemřela žena a brzy jiná s chlapcem. Vyslaní medikové nenašli stopy moru. Brzy zemřela jiná žena a opět bez znaků moru. Usoudili, že se to děje zlou mocí. První mrtvou vykopali, mrtvola obrácena, celá krvavá, žvýkající roucho. Hlava uťata.2) R. 1708 v máji vykopána byla na hřbitově sv. Vojtěcha v Poznani žena a hlava jí uťata. Nepomohlo to, neboť povětří morové ukázalo se již za prvních dní června.3) Byl-li v Lotrinsku pochován vampir, vypukl mor ve vesnici, který potrval, dokud mrtvola celé prostěradlo neshltla, Bastian, D. Mansch in d. Geschichte II. 367, Andree Ethn. Parali. I. 86. Podobne v Pomořanech se věřilo: první kdo umře morem, sedí v hrobě zpříma a žvýká své prostěradlo. Pokud žvýká, neustává umírání, neutne-li se mu hlava, Mannhardt 1. с. 261, Tettau n. Temme 277. Obecného rozšíření došla tato pověra v nedávne tradici německé. Pastor Ruprecht ze Steinkirchu ve Slez. v kraji střelínském zapsal svá pozorování v r. 1800: při pohřbívání dbalo se, aby mrtvole v rakvi stuha nebo něco pod. z pokrývek nedostalo se blízko к ústům, neboť tak dlouho by to žvýkala v rakvi, až by někdo z rodiny zemřel. Klapper v Mitteil d. schles. G. f. V. XI. 87, Kühnau I. 160 č. 170. Sr. též Hock 26., Meier, Gebräuche 296. „Nachzehrer" v tomto pojetí je znám y Braniborech, Hesensku, v Rudohoří, Voigtlandu, Francích, Durynsku, Švábsku, Huns-rücku, Bavořích, v Lauenburku, sr. Wuttke3 462 § 732. V Rudohoří dbají, aby ani květiny nepřišly mrtvole na ústa, jinak někoho odvede, tamtéž. Sr. též Mannhardt v Z. f. d. M. u. S. IV. 266: nazývá se též Doppelsauger (podle pověry, že stává se jím ten, kdo po odstavení znovu kojen). Pod. v Meklenbursku, sr. Andree Etn. Parali. I. 86. Ve Vestfálsku se věřilo, že nechají-li se mrtvému ústa otevřena, že jazyk přijde na prostěradlo a vylíže celou rodinu („so leckt sie die ganze Familie nach"), Kuhn Sagen 175. V Horní Falci nesměla se dáti mrtvole látka, na které bylo označeno jméno živého; neboť některé mrtvoly, t. zv. „ T o d e n k ü s s e r ", „ T o d e n 1 e c k e r " ssají na těchto jménech a tím mizí životní síla dotyčného. Rty těchto mrtvol jsou čerstvé a červené, dokud všech příbuzných nezničily. Schönwerth, Aus der Ober-