pfalz I. 245, sr. Kolberg Lud XV. 35.1) Detský „nahzehrer" v kraji Boldeck a Knesebeck má od ssání na prostěradle červené rty. Urazí mu tedy rýčem hlavu, Z. V. V. VII. 1 30, Z. V. V. XIV. 24. Luneburští Slované podobně: upír má moc nesetlelými rty vyssávati z vlastních prsou částky masité, čímž„ nejbližším příbuzným odnímá životní sílu, takže znenáhla chřadnou, Č.Č.M. 1857. 171.

Stejně Kašubové věřili, že upír v hrobě začne nejdříve hrýzti své ruce a nohy; pokud hryže, umírají jeho druhové. Ohlodav vlastní tělo, vstává teprve z hrobu a vrhá se na lidi a zvířata, sr. Máchal Nákres 184. S tím se shoduje i novější záznam, Ramułt Słownik 284. III. 1. Mrtvoly živé barvy, jichž ruce nejsou ztrnulé, nazývány vješči. Kladou jim kus tkaniny nebo kříž od růžence pod jazyk. Tu nemůže vylézti z rakve a škoditi. Jinak by také mezi 11. a 12. obživl a na sobě žvýkal roucho a jeho krevní přátelé jeden po druhém by umírali. Nato navázány rysy čistě upírovité, sr. dále. Podobně wupi, t. 285 III. 3: jak ho zakopají, žije v rakvi a má oči otevřené, hlavou i očima hýbá a má košili i roucha po pás sežrané, mručí v rakvi; vezme napřed otce, matku, sestru, bratra, zetě, pak krevné přátele. Podle záznamu z r. 1892, Ramułt 285 III. 2, asi před 40 lety umřelo děvče. Z přátelstva jeden po druhém mřel. Přišli na to, že je „vješče". Radili se s knězem, ale ten nevěřil. Tři staří vysloužilci z franc. vojny děvče vykopali, jeden z nich uťal mu hlavu. V jiné versi, Lorentz Slov. Texte 28 č. 28, provedli dva muži exekuci na mrtvole mužského „vješče" přes zákaz knězův, s nímž se radili. Ještě r. 1870 zabýval se krajský soud ve Świecie případem v Pnievě v Záp. Prusích. Zemřela žena hajného, který brzy nato onemocněl. Jeho bratr s pomocníkem vykopali mrtvolu a položili tam lněné semeno a rybářskou síť. Zena pomáhajícího Jahnke mínila, že to nepomůže, ježto zemřelá je příliš červená a jistě ne mrtvá. Uťali hlavu. Odsouzeni pro prznění mrtvol; omlouvali se tím, že hajnému pomohli. V H. Lužici je pověra: má-li tělo červenou tvář, potáhne za sebou všecky příbuzné, jednoho za druhým. Též nesmí žádný kus šatu к ústům mrtvého přijití, jinak jej kousá, a celé příbuzenstvo pomře, Haupt I. 67 č. 69, Černý 429. Před farským domem s mrtvým zastavují, otevrou rakev a tělo ještě přehlédnou, a když kladou opět víko na rakev, dávají pozor, aby oděv nepřišel mrtvému к ústům, Schulenburg W. Volkst. 113, Černý 430, sr. též N. S. III. 32. Proto v Dolní Lužici konce šatů a rohy rubášů se připínaji jehlami, Müller 141. Černý 430. Odtud je též pověst osnovná: v Škodowje umřely v jedné rodině za sebou dvě dívky. Starší si vzpomněli, že v rakvi první umrlé nedopatřením zůstal šat, kterým byl přikryt obličej. Aby dajší neumírali, otevřeli potají hrob i rakev a šat vzali Müller 141, Černý 430. Versi Neplachově velmi se blíží verse běloruská, ale nemísí obou typů, Bělorusové zvou člověka zemřelého, který se narodil se zuby, pamu-órak, Federowski II. 1. č. 95: stará žena umřela, lid umíral. Vykopali ji; plachtu vtáhla v hrdlo. Vytáhli ji a dali kameny mezi zuby. Pak pokoj. Z Kujavska, ale z něm. pramene je verse v Z. d. V. V. XVI. 96: nejstarší syn sedlákův zemřel, po něm umřeli dva ostatní a jiní členové rodiny, takže zůstal jen otec; starého hlídače napadlo, že nejstarší syn