je vampyrem, sedláci otevřeli hrob. Mrtvola nesetlelá, jen maso po těle okousáno. Byla mu dána do úst mezi zuby malá mince. Podobá se též hodně pověst z kraje šubinského, Knoop 1893. 138. č. XLIV. 2. Po smrti mužově mrou příbuzným děti, a to vždy nejstarší syn a nejstarší dcera. Cikánka poradí, aby mu uťali hlavu a položili mezi nohy. Učinili tak, pokoj. Pověst vestfálská, Kuhn Sagen 174 č. 183, má romantický úvod: šlechtic nechce se oženiti s příbuznou své tety, ta si schovala trepku jeho, zkrvácenou od pouštění žilou, a dala si ji položití do rakve; synovec chřadl, vykopali rakev a našli trepku na obličeji mrtvé. Ještě r. 1873 v Altendorfu u Ratiboře je taková pověra polská, Kühnau I. 172. č. 183. Sestra dobrotivé vdovy Karoliny byla „seiga"; měla na zádech znamení v podobě nůžek. Rok po její smrti umírali lidé na choleru. Umíraly zprvu ženy, pak i muži. „Seiga" zardousila i svou sestru, která ošetřovala nemocné. Dokonce r. 1883 vykopal nějaký dělník ve Wohlanse (Z. Pomořany) hrob své tchyně, kterou pokládal za „Neuntöter", Knoop Volkss. a. Hinterpommern s. VII.

Nejasné, ale přece patrné stopy vampira tohoto rázu jsou v četných pověstech, pověrách a zvyklostech při pohřbívání. Männ-ling v Denkwürdige Curiositäten 1713 oznamuje vybledlou pověst vampirickou: narodí-li se dítě se zuby (uvádí M. Curia Dentata, Gn. Papiria Carbona, Ludvíka XIV.), a umře-li takové dítě, přijde mor, Z. f. d. Myth. IV. 274. Současná pověra z Pr. Slezska, Kühnau I. 168 č. 175, vykládá o lidech narozených se zuby, že po smrti nesmí se nikdo na ně dívati, neboť by brzy umřel. Tak v Alsfeldu 1730 slyšeli mlaskání z hrobu sedláci a chtěli vykopali mrtvolu; úřady však zabránily tomu, Mannhardt v Z. f. d. M. u. S. IV. 274. O čarodějkách totéž se tvrdilo často v Německu, Sartori v Archiv f. Religionsw. II. 220, Z.V.V. XIV. 22. Bavoři praví: mlaská-li to v hrobě, umře někdo z příbuzenstva mrtvého, Z.V.V. XIV. 22. „Bunzlauer Monatschrift" z r. 1779 zaznamenává vybledlou pověru typu „nachzehrer": v domě, kde mrtvý ještě neztuhl, měli obavy, že ještě někdo musí zemříti, Klapper 1. с. 86, Kühnau I. 151. Totéž věřili v starém hrabství Mark, zůstala-li mrtvola „swanke", t. j. elastická, Andree Etn. Parali. I. 86, obecná víra v Bádensku, Wuttke3 460 § 729, rovněž podobně ve Vestfálsku zůstal-li obličej mrtvého měkký nebo měl-li otevřené oči, odváděl do roka někoho z domu nebo ze sousedstva, Kuhn Sagen 175, Leoprechting 250; o očích „míní totéž Bavoráci, Z. V. V. XIV. 21.) Taková je obecná víra i v Čechách (ústně). V Horní Lužici je pověra: má-li mrtvola červenou tvář, stáhne za sebou všecky příbuzné jednoho za druhým, Černý 429. V Hannoversku byla víra, že mrtvý může si vyprositi od boha, aby ho jiný následoval; jmenují to „anbraweln". Volali na toho, kdo neuctivě mluvil o mrtvém: „nüm dek in acht, bei könne dek anbraweln". Mannhardt 1. с. 276. V Sasku, Meklenbursku, Hesensku, Durynsku, Slezsku nesmí se mrtvole dáti prádlo neb šaty do rakve, které jiný nosil, zvláště ne ty, jež jsou označeny něčím jménem, jinak tento člověk zemře, Wuttke3 462 § 731; z prádla se vyřezává označení písmeny (Sasko, Altmark, Valdek, Hunsrück, Mekl., Bad., Švýc.), jinak ostatní z rodiny umírají. Tak cár na mytí mrtvoly musí