šidlo zaklel. Kronika rýmařovská zaznamenává, jak r. 1720 byla mrtvola ženy, která ještě neztuhla, zkoumána řezáním v přítomnosti děkana a hejtmana z Janovic, purkmistra a soudce, radních. Řezáno nejprve na obličeji, pak na rukou, na spodním těle ukázala se krev. Pak odevzdána soudem duchovním světskému, odsouzena k upálení; katem uťata hlava, ruce a nohy, spálena, popel hozen do řeky, sr. d'Elvert, Schriften 413. V téže asi době v Brunseifu (nedaleko Rýmařova) oběsivší se vdova Niekisch, čarodějnice, strašila; už v rakvi visela jí vždy noha dolů, hřmotila, týrala dobytek, psy svázala ocasy dohromady a pověsila je tak, lidi poličkovala, vlasy jim rvala. Byla nejprve pochována na hřbitově, ježto byla ze zámožné rodiny, pak zahrabána na hranici obce. Hrobníku zlámala vaz, ježto ji z nevědomosti vyvezl branou, místo aby ji dopravil děrou ve zdi nebo pode zdí. Když ještě nedala pokoje, povolán voják z Valašska, znalec v zaklínání, zjednal klid. Z. f. Gesch. Mähr. u. Schles. VIII. 1904. 215.

Vrcholu zpozdilosti, odpornosti fantasie a přímo blbé lehkověr-nosti dosahuje pověra v rýmařovském zápise kroniky Langerovy, Z. f. Gesch. Mährens u. Schles. VIII. 217. Týká se justifikace mrtvoly Rosiny Kleinsorg, ženy řemenářovy, proto zvané „Riemerin", v městě Dvorcích (Hof na cís. silnici mezi Olomoucí a Opavou) r. 1714. Otec vypravovatele události byl jako 131etý mezi diváky, verse je tedy mladší a přijala některé rysy lokálních rýmařovských pověstí čarodějnických, pod. i rysy pověsti o brunseifské Niekisch. Zena, která učinila spolek s ďáblem, oběsila se. Obcházela, v živnostech řádila. Malé děti v hrobech vzdouvala a hnala je před sebou; posazovaly se na okna plačky a s jitrem vracely se v hrob. Aby se přesvědčili, sypali popel na cestu; našly se tam dětské stopy. Kopali, až našli Riemerin: červená, kypící masem a krví, ošklíbala se na hrobaře, na kterého se rozzlobila, že ji vyvezl branou. Pozván zaklínač z Val. Meziříčí. Jednomu hrobaři zlámala vaz, neboť neznal formulí zaklínačích. Mrtvola rozčtvrcena, vyvezena za město. Ještě na káře vypila půl vědra piva, určeného к hostině po spálení. Spáleny i její věci (kolovrátek se točil, jitrnice na hnojišti vyskakovala) atd. Nad spáleništěm objevili se tři havrani a kavka.

P. Gabr. Rzączyński S. J. ve své Historia Naturalis Curiosa Regni Poloniae, již vydal v Sandoměři 1721, na s. 364—5 De Cruentationibus Cadaverum dosvědčuje vampirism pro Polsko, Rus a Litvu, dokládaje se autentickými případy a autopsii při potírání nevěry. Vypisuje pověru známými rysy: mrtvola neporušená, ohebná, červená; pohybují hlavou, jazykem, očima; roucha pohlcují, údy si oží-rají; vycházejí z hrobů, bloudí na rozcestích a po domech, napadají lidi, rdousí je. Mužská mrtvola zve se upier, ženská upierzyć a, což ovšem špatné vykládá: „quasi diceres plumefactum corpus, leve, agile ad motum!" Připomíná dále obvyklou justifikaci. Svědectví důležité pro rozšíření pověsti. Zřejmě splývají zde oba typy vampirické: nachzehrer + upír. Rzączyński sice vykládá přirozeně některé znaky vampirické na mrtvolách (z konstituce tělesné, z vlastností půdy), ale pak jako pravé dítě doby upouští od výkladu racionálního a vzpomínaje si, že odlukou duše může vstoupiti zlý duch do těla, vykládá o upierzyci, že zlý duch podle smlouvy posedne tělo, a to trvá potud,