nevynesou napřed ven nohama při pohřbu, stává se jím, vychází z hrobu a toulá se po světě, Dobšinský 116, Máchal 181, Chorvát v Sl. Pohl'. XV. 17. „Hneď po pohrabe prijde si i na kar, ba každú noc chodí mladé ženy drhnúť a dláviť. On premení se i na vlka a drhne ovce; a neutíchne skór, až hrom do jeho hrobu uderí." Sbor. mus. slov. spol. I. 74. Totéž Sl. Pohl. XV. 31 a jiný motiv: vlkodlak stával i při ženách, které se „prespaly" a byly zavřeny na 3 dny do věže. Napadá pocestné na křižovatkách, dělá s nimi smlouvy, dává závdavky, které se promění v uhlí. Muž pochovaný na gardském hřbitově byl vješče. Chodil za bílého dne, jako by žil. Uťali mu hlavu. Pokoj. Lorentz, Slov. Texte 67 č. 76. Člověk, narozený se zuby a v mladém věku zemřelý, chtěl s každým zápasiti, koho v noci potkal. Mnohá úmrtí; každý nemocný tvrdil, že ho Szymanek rdousí, Knoop 1893 s. 138, č. 44, 3. Podle polské osnovy, Ciszewski (163) č. 18, zemřel lesní, který byl strzygom Odhodil „rostěradlo, kterým byl přikryt, a vrhl se na psa. Pes utekl oknem. Žena chytila jedno děcko a utekla do komory, kde se zavřela, strzygoń roztrhal druhé dítě na kolébce, zuřil, pak se položil zase na slámu. Podle turobinské pověsti, Wisła XVI. 437, umřel sloužící tam chlapec, jemuž všichni křivdili; a nafoukal do úst dívce, jež mu křivdila. Zemřela do třetího dne. Dotkl se i syna hospodářova. Hospodáře začal dusit. Ten byl opásán páskem svatého Františka. Vzal pásek a začal ho biti — ale levou rukou, a nic mu neudělal. Ale jak udeřil pravou rukou, ihned se wypiór převrátil. S jiným motivem úvodním je pověst běloruská, Federówski I. 56, č. 169.

Verse o stráži při mrtvole zakládají se na názoru o nebezpečí smrti se strany upíra; tak polská K. Lud VII. 67 č. 139. Zahradník na stráži u mrtvoly pánovy padne do mdlob, když tento se zdvihl; za šest neděl zemře. Ve dvou pověstech běloruských o stráži při mrtvole jeví se umrlec - upiór nebezpečným živému, rovněž Federowski I. 62 č. 186: služebná dívka hlídá mrtvolu pánovu, majíc zato slíbenu krávu; umrlec se jí na to ptá, pak vstává, v tom okamžiku kuropění, dívka neživá. Ve versi tamtéž, 61. č. 181, úspěšně se brání strážce knížkou až do kuropění. V pověsti tyrolské, Zingerle 191 č. 348, hlídaný mrtvý trestá zlomyslného mladíka, jenž přivázal mu motouz к palci a o půlnocí jím tahá, tím, že vyrazí oknem a uchvátí chlapce; mrtvola ráno u plotu, chlapec zmizel. V polské pov., Zbiór wiad. antr. kraj. IV. (13) č. 2, upiór - mrtvý zažene pocestné se psem, kteří náhodou zavítali do chaty к radosti stařeny, hlídající mrtvolu; pak klidně zase ulehne. Je červený, srdce mu probodeno osikovým kolem. V jiných povídkách nemá nebožtík rysů vampirických, zato motivy jsou pevně osnovány; kruh povídek „o noční stráži" vyšetřil Polívka, Pov. kladské II. 241 č. 76. .

Upírem — ačkoliv tak nejmenován — je umrlec ve versi z Chrudimska, Č L. IX. 255. Je to muž, „zabitý ženou a pochovaný pod pecinou. Po sedmi letech se zjevuje. Zena mu chválí oči a jiné části těla, pokaždé zmizí. Zuby nesmí chváliti. „Sedm let jsem v zemi hnil, nikdy jsem neshnil. Jmenuj, co jmenuj, jen zuby nejmenuj." Jednou pojmenovala žena zuby — nebožtík ji roztrhal. К povídkám o odnesení nebožtíka ze hřbitova hlásí se polská, Zbiór wiad. do antr. kraj IV. (16) 3, konečný motiv však není vysvobození, nýbrž smrt smělcova, neboť nebožtík