je upír. Chlapci vykopali mrtvého druha, donesli do jizby, aby poděsili děvčata. Vasil dával mu píti. Umrlec hovořil po tichu a přešlapoval. Jedině Vasil mohl jej odnésti na hřbitov. Tam Vasila roztrhl ve dvě části, jednou chlapce pobil. Kohout zakokrhal, zmizel. V hrobě nalezen červený; srdce probito osikovým kolem.

Ženy plakaly pro mrtvé své muže, ti přišli k nim. Zeny je hostily. Jedna z nich si všimla, že má její muž železné zuby; utekly tedy a udělaly na dveřích kříže. Mrtví roztrhali své děti a zmizeli. Druhý den našli díry v hrobech, odťali hlavy. Verse svisločská, Feder. I. 56 č. 170, uvádí mrtvé muže, kteří se zjevili naříkajícím sestrám vdovám a nařídili jim, aby navařily jídla. Přišli a jedli. Jednomu upadla lžíce, žena se shýbne a vidí, že má nohu chladnou a vlasatou. Uloží se na peci a kurníkem vleze na půdu. Jeden z mrtvých roztrhal ženu a děti, druhý jen děti. Trhá, co mu žena podává: slepice, prasnici, oděv, až zapěje kohout. Upíři padnou; utnou jim hlavy. Jiná běloruská, Fede-rowski I. 60 č. 180. Mladík se oženil, po třikráte mu byla mladá žena zadušena. V hrobě uzřel díru a lehl si na ni. Přišel „mrec" a odháněl ho. Z řeči poznal, že on mu udusil ženy. Musil mu říci, jak to odčiniti: oči šťavou mátovou potříti, rozříznouti palce a pomazati krví ústa.

V tom zapěl kohout, „mrec" vskočil do díry, jen jedna bota zůstala venku. Mladík vzkřísil ženu. Kněz vysvětil hrob, „mrec" nevycházel. Jiná verse téže osnovy, Feder. I. 65 č. 194, liší se tím, že je zde náhodný člověk. „Mrec" byl na veselce, umořil ženicha a nevěstu. Prostředek vyzvěděný podobný: rozříznout mladici palec na levé ruce a pravé noze, mladíku na pravé ruce a levé noze. Tatáž osnovou je povídka běloruská, tamtéž 64 č. 193: tu však mrec proměnil mladé v hady; prostředek jest vzíti kousek z jeho těla, rozškvařiti a dáti hadům snísti. Sr. Polívka v N. S. 4—5 142. Podle turobinské pověsti Wisła XVI. - 437 č. 2, pádí nebožtík tak hlučně, jako vozy s děly. Na otázku synovcovu, kam jde, náramně zacvakal jen zuby. V uvedených pověstech vystupuje upiór, nadaný nadpřirozenou silou a zuřivostí.

V řadě pověstí uplatňuje se humor lidový a sebedůvěra: člověk neoddává se jen hrůze před strašidlem, nýbrž svádí s ním zápas, bitku. Již Bohomolec takové pověsti zaznamenal, sr. Kolb. Lud VII. 307. Šlechtic pochovaný v klášteře byl upiórem. Přesvědčil se o tom mladý řeholník, otevřev rakev: ležel hlavou dolů. Zápasil několikráte s pacholkem, který šel kol kostela; jednou ho hodil do bláta. Bohomolec uvádí také zprávu klášterního bratra o tom, jak zápasil s upiórem, sr. K. Lud VII. 309. O 11. hodině na něho čekal; upiór opustil hrob a skryl se mezi rakvemi. Musil jej nejprve vytáhnouti, než mu toporem hlavu srazil.

Ale pověst polská XIX. století zná upióry agresivní. Strzygoń chodící po smrti má takovou sílu, jako měl za žití, Ciszewski (161) č. 5. Potkav člověka usiluje, aby mu foukl v ústa, čímž ho zbaví života, tamtéž (161) č. 8. Proto praví Bělorusové: „Nechoď na noc, nebo jak tě potká upor, tu ti ukroutí hlavu!" Feder. I. 61 č. 182. Podle jiné polské, Kolb. Lud XVII. 95, je postava upióra, jak vyjde z hrobu, daleko větší než za živa, i sílu má nadlidskou. Oči své obrací na východ, dýchá s obzvláštní vzteklostí, časem plane mu z otevřené huby oheň. Jde tam, kde má zvláštní vztah přátelský nebo pokrevenský, způsobiti smrt vybranému člověku a vzíti ho s sebou. Často sužuje celé okolí,