si, sä (= jsou), vnučä — väc, väzať, hovätko, do pätej, vzäť, 3. pl. robä, krmä, ležä, mlčä, vida; meso, peť, mesác, pekně, d'jéfče, prase, něštěsťá.

Střídání e — ä po retnicích vyskytá se skoro pravidlem u různých osob, řidčeji u téže osoby, takže tedy jedna osoba vyslovuje: meso, peť, druhá: mäso, päť. Od jedné osoby slyšel jsem na př. žrjéba — na žrjébäti, odvázať — väzba. Střídání á —já slyšeti v hovoru jedné osoby. Pekný, pekně vyslovuje se všeobecně jen s e; d'jéfče slyšel jsem od osoby, která jindy vyslovovala ďjéfča nebo d'jéfčä. Uváděné ä je táž hláska jako v případě předešlém. Střídání á — já — ä, hlavně á — ä (vázať — väzať) vyskýtá se nejčastěji v hovoru různých osob, zřídka téže osoby.

uo, uo.

1. dvuor, kuoň, tvuoj, muostok; komuorka; do huor; puojdě, puojdu (3. pl.), puojmem, muožem, pomuože, muohou; puodojna (u vozu), puorod, puožitok, puodraška;

2. jedného dvuora, pret tým dvuorom;

3. hruob, kmuotor, vuon, uon (= on); v hruobe, kmuotre;

4. vuodor (= patro na mlatě), "ostrva, svuoreň, něduošli, prvuoska (prvnička); čuo, čuože, ledačuo, prečuo, tolkuo, kolkuo; keď je to zelena, chutnuo, mokruo, such4o; ďjéťa je choruo; to je takuo otpornuo; vajco je surovuo; ten bou za dobruo so mnou; to je už inuo, inšuo, aby to lepšuo vyskýňálo (= vysychalo); tuná je to pozdvihnutuo, tuná uníženuo, mali s tým pánom zrjáděnuo; takuo vrece, akuo má právo, dobruo rano.

Ve všech těchto případech vyslovuje táž osoba jednou uo, po druhé uo. V některých případech slyšel jsem také o, ó: on, toho dvora, po tom dvore, kmotre, čo, čože, prečo, to reku počudno, to je mrsko, bola na nič hodno, nemôžem, k voli něj. Jednou jsem slyšel, a to u příd. jména, u; srce mám čistu; jednou ú: komúrka. Mimo to jsem si zaznamenal: stvol (= stůl), v tvóni (ve stínu).

Jak vzniklo toto uo, uo? Podle Gebauerových výkladů v Hist. mluvnici I., 242 a 245 vzniklo uo pouze z dlouhého o. Ale s tímto výkladem nevystačíme, nač upozornil Hujer ve Vědě č. I., 79 a Zubatý v ČČM. 88, 69. Gebauer vykládal uo v slabikách krátkých dílem analogií: buoha podle buoh, dílem tím, že bývá „přes čáru", t. j. „přes hranice pravidla" (245). Toto vysvětlení nestačí ani pro jazyk starší, neboť se uo vyskytá v staročeských památkách velmi hojně, nikoli hlavně jen v Pass Klem., jak praví Gebauer, ač sám uvádí doklady také z jiných textů. Hujer i Zubatý připomněli časté uo v Mat.: výbuorně, nelibuost, nebuoť atp. Jinou takovou památkou jsou Gesta Březn., kde čteme: živuot, zavuolán, zvuolený, ovuoce, svuobodně, stvuořil atd. Tím méně stačí Gebauerův výklad pro nářečí. V sev.-opav. dialektě je místy ou skoro za každé o: večuor, pohřuob, mlekuo, luod (z led, lod), uoči, uokno. Bartoš Dialektol. I., 134. Sem hledí také příklady oravské, neboť z délky lze vykládati pouze příklady pod 1., obdobou podle nich případy pod 2. Hujer i Zubatý vidí v staročes. buoží atd. příklady labialisace. A tak třeba vysvětlovati také sev.-opav. mlekuo a orav. hruob, surovuo atd. Podle názvosloví Brochova, Очеркъ физюлопи слав. речи 161 sl., je