to labiovelarisace souhlásek před, o (u), a uo, yo jsou jejím u-ovým stupněm. i změna dlouhého ó v uo je takováto labiovelarisace. Ostatní slovanské jazyky ukazují, že délka není nutnou podmínkou této změny. Zejména v nářečích polských vyskytá se hojně při krátkosti uo: duobry, puole, kuość, ruośće, śuostra a pod. Srovn. Nitsch, Język polski II, 263. Labiovelarisaci podléhají nejčastěji souhlásky retné, ale také zado-patrové, zubné v širším smyslu a tvrdé ł. (Broch 163.)

Dalším vývojem z uo vzniklo vo,vó: záp.-slovens. (bošácké) mvóže, najskvór, dorvósly (Slovens. Pohľady 28, 50 sl.); orav. stvol, v tvóni; také jinde v střed, slovenštině stvol, dvostojný a pod.; hrozenkov. kvół, kvóň, rvósc, stvół. Bart. D. I, 41. Ve východní slovenštině je místy va za vo a po retnicích a: kvan, kval, stval, šva (= čo) — maj, tvaj, val, živat. (Sloven. Pohl. 13, 554 a 19, 370 sl.)

Dále z uo vzniklo u, ú: orav. čistu, komúrka; vých.-sloven, vul, muj, tvuj a pod. (Czambel, Slovenská reč 269, 271, 273 a j.); v dlouhých slabikách také v záp. slovenštině a v češtině: kůň, kůl, můj atd. Připomínám, že u za každé krátké o je místy na Moravě, a to na Brněnsku, Boskovicku, Blanensku a Tišnovsku. Srovn. Šembera, Základové 43. Z vlastního poznání mohu to potvrditi o těchto vesnicích: Jestřebí, Rájec, Spešov, Dolní a Horní Lhota, Ráječko, Němčice, Petro-vice, Sloup, Olešná, Svinošice, Lipůvka, Lažany, Újezd. Na př.: vuda, vuják, muc, mukré, pu, kupec, bulet, busé, kulik, mlíku, jaku, kuhu, tuhu, ruk, ruch (= roh), rusa, chudit, chuvat, chuchul, zlumit, zlusť, zlubit, sutvá, subuta, cu, nucuvat atpod. Tento jev svědčí o bývalé labiovelarisaci souhlásek před o ve velikém rozsahu. A že z uo, uo vzniká u, to dokazují mimo češtinu zejména severní nářečí haličská, jak je obecně známo.

Koncové —и připomínaných vesnic dosvědčuje bezpečně, že v oravském a vůbec středoslovenském „(to je) zelenuo, mokruo" — v spisovné slovenštině se píše dobrô atd. — jde o labiovelarisaci krátkého o, nikoli o dlouhé o, které se buď vykládalo za kontaminaci jmenné koncovky —o s —e' sklonění složeného, nebo v němž Czambel (Slováci a ich reč 78, Slovenská reč 177 pozn.) dokonce viděl známku jiho-slovans. původu slovenštiny. Dále ó tom svědčí i jazyk starší, v němž shledáváme uo rovněž v krátkých koncovkách: drzewuo Gest Březn. 14a, 18a, 18b, drzíewuo tamt. 14a, 13b, 18b, srdce kralowuo tamt. 21b, lučiště dyablowuo t. 132a, na lewuo t. 24 a, Slowuo t. 39 a, kladywuo t. 30a, yakuo Pass Klem. 107b, nebuo t. 106b, 107a, až duo kosti t. 106 b, dyetatkuo Krist. Tom. 2 a, Slowuo Mat. 254b, 93 b, 69 b, czizolowstwuo (m. —žstvuo) 75 a atpod. Tomuto výkladu slovenských adjektiv na —uo zdá se snad na závadu okolnost, že je třeba vycházeti ze jmenného tvaru, a to v platnosti nejen praedikativní, nýbrž také attributivní. Ale tu nesmíme zapomínati, že slovens. nářečí mají mnoho známek vývojové konservativnosti a že tedy také jmenný tvar adjektivní může býti zcela dobře jedním z nich. Ostatně slovens. stav není úplně původní. Mimo nominativ a v neutru také mimo akkus. sg. neliší se slovenština v užívání adjektivních tvarů od ostatních nářečí čes. jazyka. Je-li třeba pro určitou dobu ve vývoji čes. jazyka předpokládati užívání jmenných tvarů v platnosti praedikativní a složených v platnosti attributivní, třeba z tohoto stavu vycházeti také pro slovenštinu. Jako se ve