Z kvantity slabik kořenných, příponových a ohýbacích u jmen , připomínám toto: hrach — hrachu, mlyn, rychlík (= druh ovsa) — rýchlik (= rychlík, rychlovak), voz; jármo, vráta — maslo, mesto — město i místo, pero; dvere, hlina, jama, krava, tráva — čjápka, mláka, rjása (= klas), uzda, slúška; — hostinec; políčka; — nom. pl. vlci; humná, žitá, vajca, kolesá; traja — traja; — gen. pl. ruka — rúk, flaša — fláš; žena — žjén, koza — kuoz, dvere — dvjér; žito — žít; telata — tělát, koruna — korún; zlatka — zlaták, stouka — stovjék, stovák; instr. pl. zo chlapý, zo syný; deťmi; za nami; — adv. mesty ( = místy); s vami; — ich, pri nich, medzi nich, s nimi; — do téj krčmy — do tej krčmy; — tých, tým, tými.

Jednoslabičné infinitivy na —ať nevznikly-li stažením, a na —iť jsou zpravidla krátke: žať, brať, hrať, šťať (= scáti), hnať, zvať, biť, žiť. Slyšel jsem však také hráť. Infinitivy typu nésti a na —ěti mají obyčejně kořennou samohlásku a třídní znak —ě— dlouhý, a to i ve složeninách: ňjésť — obňjésť, vjésť — zavjésť, pjécť, ťjécť; poďjéť sa, pozrjéť, vrjéť, kcieť (= chtíti), hrmjéť, seďjéť — poseďjéť, vedjéť, pre-mysljéť. S krátkostí v kořeni slyšel jsem jen zapreť. Délku mají dále infinitivy: trásť, počáť — počjáť, vzjáť — vzäť. V koncovkách —em, —es atd. vyskytá se velmi často délka: doveďjém, zaržjém, preoblečjém sa; ňesjé, klaďjé, buďjé, praďjé, pasjé, žerjé, pečjé, sedňjé, berjé, zovjé sa; praďjéme, odberjéme; orjétě.

Jak infinitiv, tak 1. os. praes. atd. vyslovuje se vedle toho také krátce: vjesť, ňjesť, ťjecť, seďjeť — veďje, klaďje, buďje, pasje, orjetě a tak dále). Kolísání mezi délkou a krátkostí pozoroval jsem i v řeči jedné osoby. Je viděti, že jde o pozdější zkrácení délky, nikoli o původní krátkost. Původní dvojice :*bere — *beré (a dále *berie), *klade — *kladé, *nesti — *nésti zněly by dnes: bere — berjé, kládě — kladjé, něsť — ňjésť, nikoli berje — berjé, klaďje — kladjé, ňjesť — ňjésť. Tvary berje, pasje, klaďje, ňjesť atd. ukazují na původní tvary *beré, *pasé, *kladé, *nésti, které se podle sic. hláskosloví změnily v *berie, *pasie, *kládie, *niest(i) a dále berjé, pasjé, kladjé, ňjésť. Krátkost je tedy až z doby po změně e' v ie, jé. Také v infinitivech na *—ěti není krátkost od původu. Bylo-Ii by bývalo původně *viděti — *vidieti, bylo by dnes viděť — viďjéť; tvar viďjeť vznikl z viďjéť = *vidieti pozdějším zkrácením. V tvarech veďjeť atd. mohli bychom viděti pokračování původního věděti atd., kdyby bylo možné pokládati —je— za stří-dnici staršího praejotovaného e, tedy e; ale je to zcela nemožné, jak ukazuje výslovnost u jmen děti, dělať, tělo atd.

Vedle těchto tvarů s krátkostí pozdější vyskytají sé také tvary s původní krátkou kvantitou, zejména v přít. čase: buděm, oprem sa, kcem; kceš-*, budě, něbudě, (hlavu) otně, zostaně, něukradně, lahně si, klame; iděme.

Participia l—ová slyšel jsem s touto kvantitou: ňjésou, doňjésou, obňjésou, doňjésli; dovjédou; uťjékla; prepádou, špádou, přepadly; neukradou; pribjéhou — zbehou; zahrjébou — nahrebli; (klať) klály sa (svině); hrala. Také zde se pozoruje sekundární zkrácení —jé— v —je—: ňjesou, uťjekla atd.