Konečně připomínám ještě tyto příklady: tíšiť; hladať i hládať (= hledati); kukať (= koukati); ťahať, plakať, utěkať, pozerať, zberať i zbjérať.

Zkracování druhé délky je velmi pravidelné v koncovkách: bjély, bjéla, v bjélych (háboch), čjérny, čjérna, tú čjérnu, dve čierne (kávy), krátke vlasy, dvacáty; odýchnuť, slúchnuť, zapráhnuť; otváram, otvárame, (tam) máta (= straší), rosprávaš; (něch sa) páči; 3. pl. posúďa, (něch) prídu, (něch sa) netrápä, kolíšu sa, štípu atpod.

Skloňovaní.

Nom. sg. kmenů na —ьje: zbože i zboža (zbožá), náručja, dovoleňa, krstěňa, ostreša (= okap), (remeň na) podbiťa. (Čuo to mátě za) opchoděňa (= zaměstnání, povolání).

Vok. sg.: (tu mátě) paně, (co kcetě) kmotře, paně bože — pán župan, pán učitěl, pán Ďjéška, pán farár, pán dochtor; mamička, Elenka atd.

Nom. pl.; ofsi, jačmeni — jačmeně, zlodeja, gazdovjá, synova — synove. Instr. pl.: mesty (= místy, adv.), zo syný, zo chlapý — cepami, s klúčami, s peňjázmi.

Nom., akkus. pl. muž. jmen neživot., žen. a středních od zájmena ten je tje, tjé, ťie, ťjé: po tjé roky, tje, ťje peňjáze, tje ženy, ťje děti, za tje vajca atpod.

Slož. sklonění: krivjeho koňa, sivjeho husára, čo tu novjeho, do druhjeho dňa, takjeho obedu, do hodbavněho ručníka, pánskjeho dvora, ktorjeho; kažďjemu, ku onjemu; úbohí fajčjári, tý druhí braťja, boli tam takí i takí, my zme boli naučený, Maďari byli i tak sprostý, tý jeho kamaráti; velkje vlasy, kolkje časy, cigary sa drahje, medzi druhje kone, už boly (svině) hotovje, osly (= brousky) mrámorovje, těplje sa (nohavice), peňjáze boly zakopaňje, má veci poskovávaňje, mali peňjáze nabratje.

Časování.

V 1. os. sing, je vždy koncovka —m: veďjém, něsjém, pijem, hádžem, čudujem sa atd. Jediným zbytkem staré koncovky je reku, kterého se užívá jen jako vložky v odpovědi a ve vypravování. Tak na př. vykládal mi jeden cestář, že má najato pole společně s několika kamarády; letos ho žádali, aby kosil žito. Připomněl jim, že je kosil loni sám; „nuš, reku, koště sami". — Pýtali „sa, kolkuo mám peňazí. Nuš, reku, ja som ich utratiu (= ztratil). — Čo si povedala? Ja, reku, něvjem nič.

V 3. os. plur. má buť (= býti) tvar sa nebo jesú: to sa zloděja; ja vám povjém, gdě sa tje peňjáze; úrody sa dobrje; to sa konope; (jsou to gazdové?) Jesú, ale to sa malí; (jste v tomto domě nemocni?) Nijé, ale iný jesú. V Istebném slyšel jsem jednou tvar sta: žitá sta plaňje.

V 1. a 2. os. plur. má *moci, muožem atd. — inf. jsem neslyšel — tvar muo£me, moště, moště.

Participium na —l končí se v rodě muž. nejčastěji na —u: išjeu, IahQU si, povedau atd., řidčeji na —l; pozrel, sadol si a pod. Jsou tu hojné rozdíly . individuální. Jen k jesť slyšel jsem nejčastěji: jel, zjel, najel som (sa) (v. jedou som). V participiích na —ul vyškytá se zpra-