zničeno již v dřívějších dobách, čímž látka praehistorická se stává kusou a proto nespolehlivou. Tyto výtky jsou na pohled zcela správny, neplatí však ve všech případech stejnou měrou. Neúplnost kulturního obsahu není v našem případu tak důležita, poněvadž к srovnávání si vybíráme právě jen shodný materiál a důležitým jest právě tertium comparationis, nikoliv však srovnávané předměty samy. Kusost materiálu není z těchže důvodů na závadu v naší otázce a nad to látka praehistorická není tak kusá, jak by se na prvý ráz zdálo. V dřívějších dobách se zničilo poměrně velmi málo. Skutečné ničení praehistorických památek se počíná v devatenáctém století a bylo zaviněno zprvu velikou láskou k nim, kdy každý se snažil sbírati „památky po pohanských předcích", později pronikavou změnou polního hospodářství. Přechod к intensivnímu hospodaření od hospodářství extensivního vyžadoval nových strojů hospodářských a co ušetřily staré haky, to bylo nemilosrdně vyneseno na povrch půdy moderními ruchadly a parními pluhy. Ze to nebylo vždy na prospěch praehistorie, netřeba ani připomínati; avšak tyto pohromy byly prae-historii i na prospěch. Když se počalo později orati parními pluhy, byla praehistorická věda již na takové výši, že mohla využiti těchto neúmyslných objevů, které pak vedly к systematickým výzkumům. Materiálu prae-historického se ničí a ztrácí dosud velmi mnoho a je těžko tomu zábrániti, avšak rovněž se zachraňuje hojně vědecky zužitkovatelné látky. Ve sbírkách jsou již uloženy takové zásoby, že z nich lze zkonstruovati pevný systém. Když pracovali Buchtela s Niederlem v devadesátých letech o základních zásadách české praehistorie, neměli ani čtvrtinu toho materiálu pohotově, který známe dnes —a přece podal K. Buchtela r. 1899 systém, na němž podnes nebylo třeba měniti ani jediné podstatné části. Množící se nálezy doplňovaly, rozšiřovaly a prohlubovaly základní poznatky, avšak neměnily jich. Nepatrné změny dozná časem absolutní chronologie, nebo se pozmění některé podřadnější názory na příčiny změn ve vývoji toho kterého stylu, ale základní these o posloupnosti kultur a ostré vymezení kulturních celků se nezměnilo a nezmění. Výtka, že praehistorická látka jest kusá a proto nespolehlivá, nemá tudíž valné platnosti a v našem případě jest úplně bezpředmětná. Kusá jest veškerá vědecká látka a všecko vědecké poznání jest omezené. Každá hypothesa a každá theorie platí jen do nového objevu, jenž ji pozměňuje. I ve vědách nejexaktnějších se vyskytují nové objevy, o nichž nikdo neměl tušení a které podstatně mění dosavadní názory. Proč by tedy měla míti jediná praehistorie hned úplný, uzavřený materiál a proč má ve svých theoriích podávati sama nezměnitelné odvěké pravdy? Není tu kladeno na praehistorii — vědu, skoro bych řekl od včerejška — příliš přísné měřítko, v poměru к jiným, mnohem starším vědám? Hledání pravdy, konečného, pravého poznání, jest zajisté cílem každé vědy, tedy i praehistorie, a o jeho dosažení třeba snažně usilovati — ale toho jest se varovati, aby nebyl cíl zaměňován prostředky, t. j. aby konečné, pravé poznání, vzdálené dosud v mlhavých obzorech, nebylo zaměňováno pracovními hypothesami a pomocnými theoriemi a to jak praehistoriky samými, tak i pozorovateli a posuzovateli z kruhů mimopraehistorických.

Vraťme se však к naší otázce, jež zněla, souhlasí-li praehistorické kulturní oblasti s národními nebo kmenovými celky. Klásti tuto otázku