Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 16

a na XVI. kongresu amerikanistů ve Vídni. V Americe se totiž vyskytly shody ve tvaru a výzdobě nádob i v místním rozšíření určitých typů. Jsou tam tvary kulovité a bombovité, lahvovité, zvoncovité, s úšky i bez úsek, a výzdoba se skládá z volut, spiral, meandrů, krokvicovitých pásek rytých, vypíchaných, kolkovaných i malovaných, nebo z ornamentů provedených brázděným vpichem a hlubokým rytím, jako v evropské oblasti nordické, nebo jest provedena otiskem šňůry, vtiskem prstů, nehtů a pod. Profesor Matiegka shledává shodu nejen v schematickém rozdělení slohů v sloh oběžný a rámcový (podle Hoernesa), nýbrž i v tom, že oběžný styl jest starší stylu rámcového v Americe jako v Evropě. Zvláště důležité jest upozornění na shody v zeměpisném rozšíření určitých typů. Jako v Evropě, platí i v Americe všeobecné pravidlo, že tvarů přibývá ze severu na jih. Na severu se nacházejí analogie evropské keramiky nordické, šňůrové, vypíchané a pod. jižněji se vyskytují nádoby s volutami, spirálami a t. d. a na dolním toku Mississippi a na golfském pobřeží jsou analogie keramiky stredomorské. Zásluhou Matiegkovou (1. c.) jest, že upozornil na klimatické shody v rozšíření typů. Oblast a vliv jižních typů se rozprostírá v Sev. Americe mezi ročními isothermami 25°—10°C a keramika šňůrová, nordická a vypíchaná nepřekročila na jih roční isothermy 12'5°C. Výklad těchto analogií jest dvojí, buď je to genetická souvislost kultur, nebo vývojová konvergence. Profesor Matiegka ve svém spíše iniciativním článku této otázky neřešil. Pro formální konvergenci vyslovil se ve své dissertaci Haberlandt1) proti jehož názoru vystoupil v. Luschan,2) jenž přímo mluví o postupu volutové keramiky z Evropy do Ameriky. Na doklad svého názoru uvádí nápadnou shodu ve tvarech kamenných nástrojů, které se objevují v Americe náhle, bez předchozího stupně palaeolithického, bez něhož se nemohly spontánně vyvinouti. Tento důvod ovšem není zcela průkazný. Tvary,

o něž tu hlavně jde, jsou rozšířeny po celém světě a udržely se na některých místech až na naše dny. Nenalezl-li v. Luschan r. 1914 v amerických sbírkách mezi statisíci kamenných nástrojů ani jediného bezpečně palaeolithického nástroje, není tím ještě dokázáno, že v Americe nebylo palaeo-lithika vůbec a že se ještě neobjeví. Dovolávati se shod ve tvarech kamenných nástrojů, není rozhodně radno, protože právě jejich tvar jest dán hmotou a účelem. Jak bychom si mohli jinak vyložiti shody mezi neolithickými kamennými nástroji evropskými a nástroji, jichž bylo používáno ještě v minulém století v Tasmanii a jichž se dosud užívá v Australii

i na tichomorských ostrovech ? Luschan mohl spíše poukázati k tomu, že analogie páskové a šňůrové keramiky se vyskytují v japonském neolithu v typu hondském a riukijuském3) a že není vyloučeno, že se najdou též


ramikou evropského neolithu. Pravěk, VIII, 1912. str. 61 a násl. Týž. Über Parallelen oder Beziehungen zwischen der nordamerikanischen und der mitteleuropaeischen steinzeitlichen Keramik. Vídeň, 1909.
1) Arthur Haberlandt, Praehistorisch-ethnographische Parallelen. Braunschweig 1912.
2) v Luschan, Zusammenhänge und Konvergenz. M A. G. W. XXXX VIII. Vídeň, 1918. str. 1-117. (69.)
3) Srov. Akira Matsumura, The Schell-mounds of Ogido in Riu-kiu. Papers of the Anthropological Institute, College of science, Imperial University of Tokyo. No. 3. Tokyo 1920.

Předchozí   Následující