v střední Asii a tím se docílí spojení mezi Japonskem a dosud známou nejzápadnější hranicí této keramiky v Turkestanu. Tuším však, že ani v tomto případě nejde o stěhování ani kmenů, ani forem, nýbrž že se tu setkáváme s novým zjevem, na nějž již několikrát upozornil prof. Matiegka, totiž s analogickými kulturami v určitých, klimaticky a geograficky podobných pásmech. Takové pásmo se táhne okolo tropů a projevuje se ve starém světě kulturou egyptskou, babylonsko-assyrskou, indickou a východo-asijskou, v Střední Americe pak nejen mladšími kulturami, mechickou (Aztékové),Jukatanskou (Mayové) a peruánskou (Inkové), nýbrž i předchozími staršími kulturami v těchto krajích. Druhé pásmo, charakterisované v Evropě kulturou keramiky páskové, šňůrové a nordické, probíhá na východ do Turkestanu — další krajiny asijské nejsou dosud probadány— a přes Japonsko se šířilo do sev. Ameriky. Analogie jsou tak překvapující, že v Americe lze podobně jako v Evropě rozpoznati i přechodní pásmo mezi severní a rovníkovou oblastí v podobě zvláštní pomalované keramiky, velmi podobné neolithické pomalované keramice jihoevropské. Chronologie americká není ovšem dosud náležitě stanovena, avšak tolik lze s bezpečností říci, že tamní pásková keramika jest nepoměrně mladší nežli pásková keramika evropská a že tudíž není možno pomýšleti na jakýkoli genetický vztah. V tomto případě jde nesporně o formální konvergenci, jak už r. 1912 správně naznačil Haberlandt.

Tyto otázky však nejsou předmětem tohoto pojednání a dotkl jsem se jich jen mimochodem. К naší otázce se vztahují jen potud, že zdánlivě vyvracejí, co jsme řekli o významu stylu. Není však tomu tak. Otázka zněla, shodují-li se kulturní skupiny s kmenovými celky. Nejde tudíž jen o podobný tvar nebo o způsob výzdoby, nýbrž o plný kulturní celek. Jednotlivosti se mohly přenášeti na veliké vzdálenosti anebo mohly vzniknouti nezávisle na různých místech, ale nikdy nemohl býti přenesen plný kulturní obsah bez současného pohybu jeho příslušníků. Studujeme-li pak důkladně jednotlivé prvky kulturní a vnikneme-li do jejich stylu, poznáme záhy, že i v prvcích místně velmi rozšířených jsou stylové rozdíly takového rázu, že určení příslušných skupin je nejen možné, ale i nesporné. Dokladů bylo by lze uvésti bezpočetně. Připomínám jen namátkou rozdíly ve vyprchané keramice české a slezské, v únětické kultuře moravské a české, nebo jemné rozdíly v knovízské kultuře žárových hrobů a mohyl, v hallstattské kultuře žárových hrobů, kostrových hrobů a mohyl v Cechách a pod.

Nebude snad zbytečno, zmíníme-li se stručně i o tom, co rozumíme kulturou hallstattskou, latěnskou a římskou. Na rozdíl od pojmu na př. kultury šňůrové keramiky, jenž nám značí dobově i stylově uzavřený kulturní celek, označujeme jménem kultura hallstattská, laténska a římská pojem chronologický a jen všeobecně stylový, dobře vědouce, že se v něm skrývá množství kulturních, druhdy velmi různých celků spojených několika rázovitými stylovými znaky, které zde však neznačí kmenové příbuznosti, nýbrž jsou jen projevem vlivu silnější kultury — jsou módou. Vidíme na př., že stylové znaky, které nazýváme hallstattskými, se začínají objevovali zároveň s příchodem železa a můžeme sledovati jejich vlivy nejen na prvotní cestě nejstarší vlny železné kultury v Podunají, nýbrž jsou patrny na všech kulturách střední a severní Evropy a některé z nich