se vyskytují i na jižních a jihozápadních odbočkách hlavního proudu. Avšak tento vliv se uplatnil v každé oblasti jinak a přes velmi mnohé shody zachovala si každá kulturní skupina svůj osobitý ráz. Při hallstattské kultuře mluvíme jen o kulturní, nebo stylové vlně, nemajíce bezpečných dokladů o příchodu nového lidu do Evropy.1) Jest tudíž kultura hallstatlská v širším smyslu po stránce národopisné bezejmennou. Jinak se jeví svérázná kultura mladší doby železné, nazývaná kulturou laténskou. Její vznik i vývoj lze pozorovati stupeň od stupně zprvu na malém území, z něhož se rozšiřuje tu nenáhlým postupem, tu prudkým posunem, často na veliké vzdálenosti v uzavřených kulturních skupinách a vždy silně podbarvena národním tonem. O tom, že tato kultura vznikla na keltské půdě není dnes, po skvělých pracích Déchelettových nejmenší pochyby a jest jisto, že značí vždy posun některého gallského kmene, kdekoli vystupuje v plném kulturním obsahu, stanoveném a bezpečně známém ve Francii a na Porýní. Avšak tato kultura vybudovaná z domácích základů silnými klassickými vlivy národem neobyčejně nadaným a kulturně značně vyspělým, působila i na dálku, mimo vlastní keltický lid a zasáhla jednotlivými elementy téměř celou střední a severní Evropu. Byla však v každém kmenově cizím prostředí rázovitě zpracována a obměněna, tak že i pod tímto laténským nátěrem rozpoznáváme snadno staré kulturní skupiny. Teprve, když římské imperium zasáhlo svou těžkou rukou do střední Evropy, nastala silnější nivelisace starých kulturních oblastí, které od té doby ztrácejí mnoho na svéráznosti, nezanikají však zcela, jak jest patrno z rozrůznění římskoprovinciální kultury a jakmile poleví tlak Říma, vynikají opět svérázněji. Ze nám v těch dobách množství kulturních skupin mizí, nebo že nápadně mění místo, jest přirozeno. Byloť v plném proudu stěhování národů.

To vše nasvědčuje tomu, že určitá kulturní skupina se shoduje s národním celkem. Z vývoje a osudů této kulturní skupiny můžeme souditi na vývoj a osudy jejích příslušníků, ovšem vždy jen jako bezejmenného kmene. O národní příslušnosti té které skupiny nepodává praehistorický materiál bezprostředních dokladů. Jen ty skupiny lze označiti jménem národa, o nichž jsou bezpečné historické zprávy. Jestliže jsme na př. určili v Cechách kulturní skupinu vyznačenou esovitými náušnicemi, keramikou robenou na kruhu a zdobenou mnohonásobnou vlnicí, a kostrovými hroby uloženými v řadách, a víme-li, že tato kulturní skupina je z X.—XI. stol. po Kr., nic nám nemůže brániti, abychom pokládali za Slovany její příslušníky i tenkráte, vyskytne-li se v plném svém obsahu jinde.

Důkaz, že kulturní skupiny souhlasí s národními celky, mohl by býti veden i jinak, theoreticky tím, že bychom prostě vymezili pojem národa neb kmene šíře, než jen linguisticky a poukázali bychom k tomu, že kultura v našem praehistorickém smyslu je podstatnou složkou pojmu národa. Každý národ i každý kmen vtiskuje svérázné znaky v hmotné i duševní projevy své kultury. Starších dokladů netřeba uváděti, uváží-me-li, že i v dnešních dobách kultury téměř zkosmopolitisované, lze