rozpoznati určité osobité znaky určitého národa. A čím postupujeme dále nazpět, tím jsou rozdíly větší a rozmanitější. Neliší se jen národní celky, nýbrž v těchto velkých útvarech lze postihnouti rozdíly v kultuře menších skupin kmenových a někde se objevují v těchto užších skupinách rozdíly i drobnějších forem sociálních, jak to můžeme místy dosud pozorovati na Slovensku. Tyto rozdíly nazýváme v praehistorii zpravidla místními obměnami, a nejsou nikdy hluboké. Právě proto jest správné určení kulturních skupin nejchoulostivějším a nejnamáhavějším úkolem praehistorie, jejž třeba provésti vždy dříve, než se přikročí к dalším úvahám. To se ovšem nedálo vždy s náležitou opatrností a bylo příčinou mnoha prudkých, avšak věcně neplodných polemik, jejichž jediným výsledkem byly negativní poznatky methodologické. Postupuje-li se methodicky správně, možno dojiti ke kladným poznatkům a lze s danou kulturní skupinou zacházeti jako s ethnickou jednotkou — ovšem bezejmennou. Má-li se zjistiti její národní příslušnost, jest nezbytně třeba, aby byla doložena historickým pramenem, vyhovujícím nejpřísnější kritice a to jsou jen písemné zprávy současných kronikářů v dobách nejmladších a kusé poznámky klassických historiků. Nepůsobí tudíž obtíží určiti národní příslušnost hradištní kultury, nebo kultury merovejské a gothské. Nesnadnější jest určiti kulturu z doby římského císařství, protože zprávy o ethnografii východní Germanie mezi I.—VI. stol. po Kr. nejsou ani přesné, ani spolehlivé a protože sám pojem římské kultury třeba ještě přesněji vymeziti a stanovití v ní kulturní skupiny a jejich vzájemné vztahy. A právě toto období jest neobyčejně důležité, poněvadž se v něm utvářely základy středověkých národopisných poměrů evropských, které zhruba trvají až dosud. Proto jest třeba velmi usilovné práce v oblasti t. zv. provinciálně římské kultury, a to drobné práce territoriální, aby byly dokonale rozpoznány a určeny všechny její kulturní skupiny. Teprve potom se může mluviti o jejich národní příslušnosti, pokud ovšem k tomu stačí historické prameny. Co bylo dosud podáno, jsou hypothesy, založené na více nebo méně duchaplných dohadech, avšak nebyly dosud doloženy naprosto průkazným materiálem. (Markomanská otázka a pod.) Nepochybuji nikterak o tom, že to jest možno a jsem plně přesvědčen, že správné rozluštění archaeologických problémů nemálo přispěje ke konečnému řešení otázek historického národopisu.1) O kultuře latěnské a hallstattské jsme se již zmínili a zbývá nám jen ještě zmínka o kultuře bronzové a kamenné. V bronzové době bylo v Evropě několik svérázných kulturních oblastí, rozdílných dobou i stylem svého obsahu. Historickým pramenům jest nejbližší oblast egejská archaeologicky vyznačená minojskou kulturou na Krétě a mykénskou kulturou na pevnině. Můžeme ji i absolutně datovati poměrně bezpečně, národopisně jest však dosud nerozřešenou otázkou. Rovněž v Italii nelze dosud s bezpečností přisuzovati kulturní skupiny určitým národům. Jen jediná kultura Italie dovoluje v té příčině určitější dohad. Je to etruská kultura, ovšem ve svých počátcích; rozkvět