po Kr. Kultura žárových hrobů rímskych (známe v Cechách též římské hroby kostrové) není ani u nás náležitě zpracována. Pohřebiště pičhorské a třebické bylo objeveno bohužel příliš záhy, kdy vykopne methody byly v počátcích a hlavní zřetel obracen na získání výstavního materiálu a méně dbáno pozorování získaných při práci. Nálezy byly publikovány příliš kumulativně a ani při inventarisaci v museu nedbáno hrobových celků, takže dnes nelze zjistiti, které milodary patří určité nádobě, což jest lim mrzutější, že v keramice hrobů pičhorských lze postřehnouti rozličné zajímavé prvky a jakousi podstatnou různost typů. Proto jsou velmi záslužny přesné výkopy a vzorné publikace Helli ichov, z nichž jest právě nejlépe patrno, že v době římského císařství bylo v Cechách více skupin, než jen skupina pičhorská a třebická, a jest třeba jen vy-stihnouti jejich vzájemný vztah a časovou posloupnost. Tolik však jest možno říci již dnes, že kultura římskoprovinciální trvala v Cechách od I. do V. neb VI. stol. po Kr. nepřetržitě, a že jde pravděpodobně o vývoj téhož lidu. Avšak další spojení s nesporně slovanskou kulturou hradištní jest velmi problematické. Jest tu mezera nejméně tří set let, již se dosud nepodařilo uspokojivě překlenouti. Proto jest celá soustava archaeologických důkazů o slavinitě popelnicových polí vratká, založena jsouc jen na několika málo nálezech ze sídlišť, které nemohou býti dokladem these tak důležité a zvláště nedostačují к vyvrácení protivných názorů — byť i spočívaly na ještě slabších podkladech.

Avšak želané spojky mezi bylanskou a římskou kulturou a mezi kulturou římskou a hradištní by ještě nedostačily к důkazu o slovenskosti popelnicových polí. Vidíme arci nepřetržitý vývoj z lužické kultury až po kulturu bylansko-plátenickou, avšak ve skutečnosti již knovízská kultura nabádá к velké opatrnosti. Známe totiž nejméně dvojí knovízskou kulturu, jak bylo již řečeno, žárových hrobů a mohyl. Při tom není dosud zcela zřejmo, kam zařaditi knovízské hroby se skrčenými kostrami. Nejprve jest třeba zjistiti, v jakém vztahu jest mohylová knovízská kultura к žárovým hrobům. Jest jisto, že vývoj lužické kultury v kulturu knovízskou nebyl spontánní, nýbrž byl způsoben silným vlivem cizí kultury. A tu se naskytá otázka, omezil-li se tento vliv jen na hmotné kulturní prvky anebo se změnila i řeč původního obyvatelstva? Nebyl by to právě vzácný případ ve vývoji národů a bylo by lze jej doložiti četnými příklady z ethnologie i z historie. Jest velmi příznačno, že slezská kultura, vzniknuvší také z lužické kultury se v Čechách s knovízskou kulturou nemísila a že si zachovala svéráznost i později, v hallstattské době, proměnivši se v typ plátenický, současný a příbuzný s typem bylanským, avšak přece od něho značně odchylným. Ještě značnější rozdíly jsou mezi bylanskými žárovými hroby a hroby pičhorskými. V knovízské kultuře šlo jen o tvarové rozdíly hlavně v keramice; změna ostatního kulturního obsahu nepřekročila však mezí přirozeného vývoje, čehož není v kultuře římských žárových hrobů. Tu vidíme /ák hluboké, zásadní rozdíly nejen ve tvaru a výzdobě nádob, šperků a nástrojů, nýbrž i v pohřebním ritu, že jest těžko věřiti v prostý vývoj. Změnil se podstatně styl, avšak změnily se jistě i názory na život posmrtný a tato změna jest tak nápadna a přechod к ní tak náhlý, že pravděpodobnost kontinuity jest pranepatrná.

Z uvedeného vidíme, na jak nejisté půdě se pohybují všecky ná-