ruských Slovanů. V tom smyslu vyslovil se zejména N. Naděždin r. 1842, dovolávaje se proto nejen tradice Nestorovy, ale i právě zmíněného ruského názvosloví1) a Naděždina více méně sledovala řada jiných ruských badatelů: A. Kočubinskij, V. Vasiljevskij, K. Grot, J. Holo-vackij, N. Barsov,2) u nás pak J. L. Píč3) a v novější době Ivan P. Filevič chystal se věnovati celé velké dílo své o dřevní Rusi (История древней Руси) důkazu, že these Naděždinova je správna. On také k bohatému výčtu osadních jmen od názvu Rus odvozených připojil i řadu říčních jmen ze stejného kmene utvořených a pak řadu dalších, o nichž z jiných důvodů soudí, že jsou původu ruského.4)

Proti této dávné rusifikaci Karpat obrátila se brzy po vystoupení Naděždinově druhá strana ruské historiografie. Jako v mnohých jiných věcech i zde postavil se v čelo reakce A. Kunik výkladem, že naopak ruský živel v Karpatech je data poměrně pozdního, že ho tu nebylo před příchodem Varjagorusů do Novgorodu-Kijeva a že vůbec první historické doklady neznají ho před XII.—XIII. stoletím.5) A za Kunikem šli i jiní, z historiků na př. Dm. Ilovajskij, D. Bagalěj, M. Hruševskij, v Uhrách P. Hunfálvy6) a St. Mišík, z filologů A. Sachmatov a A. So-bolevskij, jenž se obrátil i proti jazykovým argumentům Filevičovým.7) Podle nich většinou Karpaty a podkarpatské země staly se ruskými teprve od XI. nebo XII. století, kdy se tu poprvé Rusové ozývají historicky, a příchod jejich do hor vázal se namnoze s útoky Pečeněgů proti starým ruským Chorvatům, Uličům a Tivercům, kteří prý před nimi ustoupili do hor a zde utvořili základ ruského osídlení.