Popud tento hledati musíme v útocích nomadů na tu část východní větve, která přirozeně podél toku Dněstru, Bugu a Dněpru táhla se dolů к moři už v době před Kristem a ještě více po době Kristově, po odchodu Skythů, Sarmatů a po zničení říše dácké Tra-janem. Že tito Slované během prvního půltisíciletí obsadili dnešní Multany s Bessarabií až k ústí dunajskému a i kraj mezi Dněstrem a Dněprem, dosvědčuje přímo v VI. století známá zpráva Jordani-sova (Get. V. 35). Neboť podle jeho svědectví věrohodného a znějícího velmi určitě, seděla jedna velká větev slovanská při levém břehu dunajském od středních Uher až po ústí dunajské (na to ukazuje také celá další a dosti podrobná historie útoků slovanských, podnikaných v VI. století1) přes Dunaj do byzantské říše) a druhá velká větev (Antové) hned vedle od ústí Dněstru až po ústí Dněpru, odkudž rovněž podnikali útoky na Balkán. Na základě těchto údajů čekali bychom, když letopisec kijevský popisuje rozsazení a stav ruských kmenů v IX. а X. století, že se tam na jihu rovněž shledáme se soustředěnou ruskou větví mezi Dněstrem a Dněprem, ale na místo toho vidíme jen zmínku o dvou kmenech Ulicích a Tivercích při Dněstru a ústí Dunaje (srv. let. Lavr. 123), a již to nasvědčuje, že se zde u moře slovanský živel během doby oslabil. Oslabil se však ještě více, ba můžeme říci téměř nadobro zanikl v době následující, v XI. a XII. století.

Příčinou toho byly útoky nomadských kmenů, kteří po době Jor-danisově jižní stepi navštívili a kteří, jak toho máme několik výmluvných zpráv, lid, jejž tam nalezli, utiskovali ve svrchované míře, loupíce jeho majetek, pobíjejíce mládež a muže, anebo je odvlékajíce do otroctví. Tyto vlny nomadské ruské Slovanstvo si dobře pamatovalo a i letopisec kijevský jich vzpomíná, ačkoliv jen u Avarů připojuje zprávu o tom, jak tvrdě zacházeli s poddaným lidem.2) Už útok Hunnů r. 375, jenž přinutil silný a četný národ Gotů к ústupu do Karpat a do Sedmi-hrad, nebyl asi bez vlivu na Slovany. Ale ten netrval dlouho a Slovanům se opět uvolnilo, takže se zde mohli právě v V. а VI. století soustřediti к nebývalé síle. Ale potom přišli v polovině VI. stol. Avaři, o nichž víme, že pronikli až do Volyně, kde sužovali Dúlěby; vedle Avarů i Bulhaři, žijíce delší dobu (od konce V. století) v jižní Bessarabií, pokračovali v útisku Slovanů a spolu s Avary přivedli к zániku svaz antský, zatlačivše jeho zbytky na sever; potom v polovici IX. století přibyli do Atelkuzy mezi Dněprem a Dunajem Maďaři, kteří podle zprávy Rostehovy a Kardízího „panovali všem sousedním Slovanům, ukládajíce jim těžké dávky a zacházejíce s nimi jako se zajatci".3) Po Maďarech, když odešli do Uher, objevili se v druhé polovině IX. století Pečenězi, kteří potom svedli nesčíslné množství bojů se Slovany, tlačíce je pomalu na sever a na západ, a co zůstalo jižně Rosi a na východě za Šulou, to v XI. a XII. století podlehlo opě-