tovným útokům ještě krutších Kumánů-Polovců a Uzů. O významu těchto pozdějších útoků máme výmluvné zprávy u Theofylakta Bulharského z XI. a u Eustathia Solunského z XII. století: jak jen záhuba šla s nimi, jak dopadali jako blesk a hned zase mizeli, odvlékajíce s sebou spoustu kořisti ze zemí zpustošených.1)

V celku tedy všechny tyto vlny asijského, nomadského příboje od Avarů až po Tatary XIII. století působily na Slovany stejně. Pokud Slované seděli v stepním pásmu a v nejbližší zoně polostepní, potud byli jednak hubeni a rozprodáváni do Byzance a do Bagdadu, jednak vytlačováni. A zajisté Slované sami, slyšíce o nové vlně a vidouce nové nebezpečí, hleděli mu unikati ústupem do krajů bezpečnějších, jednak na sever za řeku Ros do hlubokých lesů drevanských a volyňských, jednak na západ do zalesněných a nomadům nepřístupných Karpat.

Takovým asi způsobem dostali se Rusové do Karpatských hor, v nichž jich zprvu nebylo. Přicházeli se severu na jižní svahy údolím Uže, pak Latorice směrem na Mukačevo anebo průsmykem jasinským na Sihot a do Sedmihrad přes průsmyky bukovinské (Rodna, Borgos), dále přes telděšský, spojující horní Maroš s údolím multanské Bystrice, a konečně i známým průsmykem ojtozským, kudy vedla prastará cesta spojující Dacii s koloniemi při ústí Dněstru a jenž byl vždy hlavní průchodní branou národům Sedmihrady osídlujícím.2) Jím také Vnikali sem občas i nomadští výbojníci, Pečenězi a Kumáni, jejichž vpády se několikrát připomínají během XI. století.3) To všechno byly cesty odedávna otevřené. Je omyl, kterému jsem také kdysi podléhal, myslíme-li, že severní karpatské průsmyky nebyly v staré době schůdné. Archaeologická badání posledních let ukázala, že už v době bronzové, kolem roku 1000 před Kr. bylo čilé spojení mezi Haliči a Uhry průsmykem užockým a jablonickým a že neustalo později, ukazuje nález ostrovianský z III.—IV. století po Kristu a řada jiných ze Zemplína, Šaryše, Užhorodu. Tyto nálezy jsou také jedním z dokladů proti theorii, že Karpatská Rus počala býti osídlována teprve ve XIII. st. Dolina Her-nada nazývala se ne nadarmo ještě v XIII. století porta R u s c i а е.4)

Pokud se data týče, myslím, že Rusové nepřicházeli, jak někteří výše uvedení badatelé soudili, teprve v XI. a XII. století, nýbrž již dříve, ustupujíce návalu avarskému, bulharskému a maďarskému. Jinak bychom si nemohli vysvětliti oslabení jihoruského Slovanstva mezi dobou svazu antského а X. stoletím. Tlak pečeněžsko-polovecký jen věc dokonal, zatlačiv do hor poslední zbytky Uličů a Tiverců. Jakkoliv bych se nezdráhal připustiti, že s prvním vnikáním Slovanů možno počítati už od doby Kristovy, přece bych hlavní přesun východního, skutečně ruského Slovanstva do Karpatských hor položil teprve do doby avarských; bulharských, maďarských a pečeněžských útoků, tedy od konce VI. do