konsistenci oporného apparátu, se architektura jednotlivých kostí mění a přizpůsobuje se pak těmto novým statickým poměrům (Hertwig 11). Z vyvinutí Spinae a protuberantiae mentalis dolní čelisti u homo re-cens a Aurignacensis oproti homo Neandertalensis soudíme, že teprve v neolithiku člověk získal řeč, kterou zmohutnělo svalstvo spodiny dutiny ústní, svalstvo jazykové a mimické (Boumann 3). Čelisti vedle mozkovny nám ze všech částí kostry ukazují snad nejlépe fylogenetický vývoj člověka ze stavu zvířecího, znaky pozvolného člověčenství jeho. Obličejové lebce nevěnuje dosud anthropologie onu pozornost, kterou zasluhuje se stanoviska vývojově-mechanického. Správně píše Kretschner (13): „Tvar obličeje jest jaksi extrakt z trofických impulsů, pramenících z celkového neurochemismu, v něm zračí se velká část základní anatomické struktury celkové stavby tělesné. Obličej jest navštívenkou individuelní celkové konstituce. Již laik jaksi pudově při všedním posouzení bližního používá obličej jako index na základě dvou řad fakt. Jednak jest ve výrazu obličeje stlačena na úzký prostor psychomotorická formule dotyčného člověka, ale za druhé ve stavbě obličeje zračí se konštituční formule člověka, jeho endokrinní formule." Z moderní biologie víme, že kostra, jako oporná část měkkého těla určuje jeho zevní tvar a proportionalitu jednotlivých údů (hlavy, trupu, končetin), jest ve svém vývinu řízena vnitřní sekrecí. Každá buňka tělesná, hlavně však tak zvané žlázy endokrinní dávají do oběhu krevní svůj „biochemický příspěvek" (Lipschütz) a tyto hormony za spolupůsobení mozku, který jest vmezeřený ústroj vnitřní sekrece, řídí tělesný a duševní vývin člověka; poruchy vnitřní sekrece zavinují pak četné abnormity kostry, jak vidíme na př. u kretinů. Takový kretin není jen trpaslíkom tělesným, nýbrž i duševním. Tato úzká korrelace mezi tělem a duší vede nás к druhému novému směru anthropologie.

2. nový směr anthropologie jest personalistický dle označení W. Sterna (16). V práci věnované profesoru Kádnerovi upozornil jsem (10) již na personalistické stanovisko v psychologii a pedagogii, dnes chceme zdůrazniti toto stanovisko jako moderní směr anthropologie. Biologie děkuje svůj velký vzmach tomu, že rozložila tělo na velký stát buněčných jednotek, které dle principu dělby práce obdivuhodně jsou diferencovány pro jednotlivé funkce, by tím lépe sloužily celku. A podobně i duševní život byl „atomisován" na jednoduché požitky, jichž retencí, associací a assimilací vzniká celá bohatost našeho vědomí. Při tomto rozložení těla a duše nesmime však zapomenouti na to hlavní — a to biologie positivistická dlouhý čas přehlédla — že všechny ty miliony buněk a to tělo s duší dohromady tvoří v osobnosti lidské, v jáství (Heveroch) nedělitelnou unitas multiplex, mnohotnou jednotu. I když nejsme vitalisté a stojíme v přírodních vědách na přísně positi-vistickém stanovisku, nesmíme nikdy na tuto nedělitelnost individua lidského (individuum, non dividere) zapomenouti. Kostra, oběh krevní, svalstvo, nervstvo jsou jen abstrakce, fikce, v živém těle jsou nerozlučně spojeny mezi sebou v individuu lidském neb zvířecím. Toto stanovisko je zvlášť důležité pro porozumění individuality člověka.

Jest příznačno pro naši dobu, že náš velký botanik-biolog prof. Němec volil jako thema přednášky při své letošní instalaci na rektora