str. 54
Karlovy university: individualitu v přírodě, kterou označil jako páku pokroku. Genetika, nauka o dědičnosti, přichází jak svou metho-dou experimentální inaugurovanou bastardačními pokusy augustiánského mnicha Řehoře Mendel a, tak svým genealogicky-statistickým výzkumem rodinným methodou Galtonovou vždy více к poznání že vedle dědičnosti znaků platí v organické přírodě také veliká jich proměnlivost či variabilita. Již starý L a m a r e к pravil, že se vlastnosti nepřenáší na potomstvo, nýbrž „la náture de ľindividuu se conserve par la génération". „Jest to jiná věc", praví Kammerer (12) probírati opětné objevení se vlastností předků u potomstva odděleně od rozmnožování neb dokonce je považovati za něco základně rozdílného od rozmnožování. Znamená to, že nerozumíme slovu „dědičnost", když bereme za hlubokou rovnost celé podstaty to, co jest jen povrchním podobenstvím s dědičným statkem v lidském soukromém majetku; přitom přehlížíme stálý tok života a mylně jsme svedeni к názoru, že jsou mezi individuem a zárodkem, mezi osobou a generací hmatné, konkrétní hranice, ač ve skutečnosti jsou tyto hranice jen utvořenv abstrakcí našeho myšlení — přehrady, které tím obtížněji se dají překlenouti a po-chopiti, čím méně existují ve skutečnosti." Každý hotový organismus jest konečným výsledkem dlouhého individuálního vývoje (E. Baur 2)t který začíná životem obou gamet, buňky pohlavní samčí či spermato-zoa a buňky pohlavní samicí či buňky vaječné; splynutím obou těchto buněk pohlavních či gamet procesem oplození vzniká zygota t. j. vaječná buňka s jádrem rýhovacím, které vzniklo splynutím prvojádra samčího (hlava spermatozoa) a samičího (jádro neoplozené vaječné buňky). Dědičné rozdíly dvou vyspělých individuí zakládají se vývojově-mecha-nicky v poslední řadě na rozdílech v stavbě a chemismu hmoty dědici, kterou nazval Naegeli idioplasmou. Tyto rozdíly idioplasmyjsou primérní, rozdíly zevně na dorostlých organismech patrné jsou zcela něco druhotného (E. Baur). Genetika tedy vykládá dědičnost tím, že děti mají úplně neb částečně stejné idioplasma svých rodičů. Ale vždy více přichází moderní biologie ku přesvědčení, že dědičnost není úplnou, nýbrž že znaky lidské jsou velmi proměnlivé a sice rozeznává genetika tři skupiny variací:
1. Fluktuace, modifikace, paravariace (E. Baur) jsou způsobeny zevními vlivy, peristasou, životní polohou (J o h a n n s e n), prostředím, životním prostorem, jehož částí je dotyčný živočich neb rostlina. Tyto variace jsou nedědičné.
2. Mixovariace, variace d ě d i č n é, vznikající amphimixí, splynutím gamet obou rodičů, majících různé dědičné vlohy či geny neb jak říkáme, rodiče nejsou jako v čistých liniích homozygot i, nýbrž heterozygot i.
3. Mutace či idiovariace, rovněž dědičné, náhle vznikající změny idioplasmy z příčin nám většinou dosud neznámých. Dívá-me-li se na znaky lidské jako na reakci vnitřní vrozené vlohy či konstituce na okolí, stojí také moderní anthropologie u rasových znaků lidských před otázkou, které z individuálních znaků lidských jsou para-, které mixo- neb idiovariace, které znaky lidské individuální jsou idiokinetické, genotypické, t. j. dědičné v idioplasmě založené a které