jsou pouhé modifikace, paravariace či peristatické, parakinetické. Anthropologie s rasovou hygienou musí opustiti staré, čistě morfologické hlediště, které zaujímala stará, nevědecká systematika zoologická a botanická. To je třetí nový směr anthropologie. Nemohu zde na toto nové stanovisko, které E. Fischer (5) nazval anthropobiologií, blíže zachá-zeti a poukazuji na spis tohoto autora, kde probírá proměnlivé znaky rasové lidské lebky, kostry, kůže, délky a váhy hlavně. Výslovně na to poukazuji, že mi ani nenapadlo podceňovati velký význam deskriptívni anthropologie, tak ;ak v zoologii i botanice vědecká systematika přichází vždy zase к větší platnosti.

Jako čtvrtý směr anthropologie chci uvésti směr vývojezpytný či paedologický, který sleduje fysické a duševní znaky lidské u dítěte, jako tvora se vyvíjejícího. Právě prof. Matiegka věnuje po leta výzkumu českého dítěte velkou pozornost a vidím v tom jednu z hlavních zásluh jak jeho, tak zesnulého profesora Čády, který založil český pedologický ústav společně s řiditelem Dolenským. Bylo by žádoucno, by velký význam českého paedologického ústavu hlaVního města Prahy ve Vladislavově ulici, který morfo- a psychogeneticky zkoumá vědeckými methodami český lid a který pod řízením docenta MUDra. Herforta zařídil ambulatorium pro duševní choroby dětské, by velký význam ústavu toho pro výzkum vědecký českého dítěte po stránce duševní i tělesné, byl vládou a naší veřejností náležitě pochopen a oceněn; jest nutno, by základní význam průkopné práce Čádovy a Matiegkovy ocenilo zvlášť české učitelstvo, které si zřídilo pod vedením osvědčeného pedagoga Kádnera svou vysokou školu pedagogických věd, jejíž základnou musí chtěj nechtěj býti český pedologický ústav.

Problemem konstitučním a genetikou vynořil se v moderní psychiatrii také problem — který je tak starý jak lidstvo samo — problem vztahu těla k duši. Nemíním tím onu nejtěžší filosofickou otázku, jak fysický a psychický svět na sebe působí, otázku o vztahu vývojové řady realistické a idealistické, nýbrž jen otázku pro anthropologií tak eminentně důležitou, je-li u člověka korrelace mezi duševním a tělesným stavem, mezi stavbou jeho těla a jeho duše. Do nedávna omezoval se zájem psychiatrů o tuto otázku na studium degeneračních známek neb stigmat. Otevřeme-li velkou psychiatrii od Aschaffen-burga (1), píše v ní G. Voss ve své etiologii psychos: „Při diagnostickém odhadování degeneračních známek dlužno býti velmi zdrželivým. Vysoká inteligence, ryzá dobrosrdečnost a jiné ctnosti nezřídka jsou sdruženy s nápadnou ošklivostí a četnými znaky zvrhlosti. Bylo by po-chybno souditi z fysiognomie zločinecké hned na duševní povahu svého nositele . . . Diagnostická cena tělesných úchylek se tím nezruší, že tyto degenerační známky vykazuje také řada tak zvaných lidí normálních, vždyť posouzení normálního člověka trestním tribunálem, jak liší se často od dobrozdání lékařského. Můžeme se tudíž přidati к všeobecnému názoru, že degenerační znaky jsou znamení dávající výstrahu, jsou výstražné signály. Nachází-li se u individua ve formě zvláště nápadné, neb jsou-li nakupené v téže osobě po 3, 4 i více, podeprou naši domněnku o degeneraci dotyčné osoby a přímo nás vybízejí, hledati po