svátečních, ačkoliv „duše lidu našeho mluví k nám více z jeho průměrného klopotného života, z jeho denních strastí a slastí, z obyčejného života rodinného nežli ze vzácných chvil slavnostních. A tento všední život našeho lidu je právě na NVC zastoupen měrou velmi skrovnou." (Tamt. III., str. 212.) Ani výstavní vesnice nepodala obrazu přesně vědeckého. Výstavné statky, toť sídla selské aristokracie, tak bydlí 10—20% obyvatelů, ale „chybí tu ten průměrný, četnější typ obydlí českého člověka; chybí tu jeho chaloupka, ve které je pod jednou střechou umístěna jeho světnice s komůrkou, chlév se sýpkou, stodůlka se senníkem; chybí tu ta nuzná chata vesnická, barák, pastouška a su-šírna, kde často v těsných a nízkých světničkách našly útulek dvě až tři rodiny o patnácti i více lidech, s tím ztuchlým, stráveným vzduchem, s učouzenými stěnami a stropem, s tmavou komůrkou stačící sotva pro několik nejpotřebnějších kousků nářadí, s filigránským chlévkem pro jednu nebo dvě kozy, jež přispívají domácím obyvatelům к nuzné výživě". (Tamt. II., str. 1015.) Avšak ani s ukázkami staveb, typických pro jednotlivé kraje, kritik leckde nebyl spokojen vytýkaje, že byl kombinací vytvářen jakýsi „ideální", t. j. vlastně umělý typ stavby, jehož ve skutečnosti nenajdeme. Svéráz našeho lidu mělo ukázati hlavně oddělení zvykoslovné, dále lidové umění výtvarné, hudba atd. Jakubec soudí, že tento obor nemůže plně vystihnouti naši svébytnost, neboť běží tu namnoze o přežitky, které se zachovaly jen v krajích nedotčených změnami novodobého hospodaření, kroje jsou omezeny jen na určitá území atd. Je nutno hledati svéráz také u lidu městského, neboť všichni víme, že český dělník se liší od německého právě svou individualitou národní a kromě toho je tovární dělnictvo většinou z venkova. Výstava ovšem hleděla především к lidu zemědělskému, ale toto pojetí bylo vlastně retrospektivní, poněvadž ve druhé polovici 19. věku se pojem národa podstatně rozšířil. Naší demografii připadá úkol studovati tento pozvolný vývoj a doložiti jej statisticky. Nechávaje stranou výklady podružnější, para-frasoval jsem jádro myšlenek Jakubcových obšírněji, poněvadž pokládám jeho práci za výtečný souborný referát o Národopisné výstavě. Hutný výklad účelně shrnul bohatou látku výstavní, ale přihlédl také к literatuře, na př. к výstavnímu katalogu, k Českému Lidu, Jiráskově a Wintrově studii o Národopisné výstavě (Osvěta 1895), к dílům odborným atd. Pozoruhodné jsou zejména zásadní požadavky autorovy, aby náš národopis postoupil od popisu к sociologickému rozboru lidového života, nevyhýbaje se palčivým problémům a stinným stránkám*) a dále, aby srovnávací studium lidového umění rozlišilo prvky domácí od cizích a dalo i tomuto oboru bezpečný základ vědecký. Jasný duch kritického realismu vane z rozpravy, která i na poli národopisném šíří vědecký program pokolení let devadesátých. Jsou to tytéž zásady, za něž — v oblasti nauk blízkých národopisu — bojovali L. Niederle a J. Matiegka