hodnotě písní. Ovšem pro metrika podstatnou vadou bylo nedostatečné vzdělání hudební, avšak nezapomínejme, že v oné době studium metriky jak lidové, tak i umělé ještě bylo v začarovaném kruhu antických schemat, z něhož se vyprostilo teprve v posledních desetiletích století XIX. — u nás zejména zásluhou Otakara Hostinského.

Vzácné přednosti Havlíčkovy, jeho obsáhlé vědomosti získané nejen z knih, nýbrž i styky s ukrajinskými spisovateli a bezprostředním názorem si nejlépe uvědomujeme, čtouce jiné stati o ukrajinském lidu a jeho písních v soudobých časopisech českých.

V příloze Květů (roku 1839 č. 11, 12, 18—21, 26) A. J. Vrťátko otiskl úvahu „O prostonárodní poesij slovanské". Ze studie „Poesie populaire des nations slaves" (vyšla původně v North American Review, byla přeložena v Revue brittanique Ser. 4. Tome 7, janvier 1837 а рак v polském časopise Pamiętnik naukowy 1837—38), přijal všeobecný úvod o zpěvnosti Slovanů a výklad o srbské epice. Ostatek (na př. oddíl o písních velikoruských, všeobecné poznámky v závěru atd.) jest jeho vlastní práce, mimo kapitolu o písních ukrajinských vzatou z díla M. Grabowského „Literatura i krytyka" (Vilno 1837—40). Kritik ukrajinské školy se tam pokusil vystihnouti svéráz ukrajinských písní vylíčením melancholického půvabu jihoruských stepí a nástinem kozáckych dějin. Někde se mu to podařilo, zejména zachytil ponuré rysy ukrajinské epiky, ale o dějinách kozáckych pojednal povrchně. Vrťátko parafrasuje účinná místa z Grabowského, ale je patrno, že z vlastního názoru znal o lidové písni ukrajinské málo. Kdežto kapitoly o písních velikoruských a srbských doplnil četnými teksty, při ukrajinských se omezil na 2 ukázky z Celakovského. Věcné poznámky o písních jsou velmi chudé, chybí výklad o hlavních druzích a charakteristika lyriky jest nesprávná.

Dal-li Vrťátko svým výkladům aspoň trochu poetické barvy, uživ výňatků z Grabowského, stať „Rusíni a jazyk jejich" v Dennici Jak. Malého (1840 I. 166 n.) je chatrná i po této stránce. Jest to suchopárná snůška dat o jazyku a povrchních poznámek o lidu i písemnictví, k níž je připojena jedna píseň v přepise úpjně nesprávném (přejatá z polského časopisu Przyjaciel ludu). Zap v České Včele (1847 č. 32) po zásluze odsoudil tuto slátaninu: „Tak jednou měl pan Jakub Malý ve své Dennici článek o Rusínech a ještě i na ukázku jich nářečí malo-ruskou báseň či píseň uvedl. Rusíni, kterým jsem to ukázal, popadali se za hlavu a smíchem za břich se drželi, mně však nikdy na mysl nepřišlo, p. Malého proto u našich krajanů karati . . ., ale staral jsem se sám lepší známosti o východných kmenech slovanských mezi krajany svými rozšířiti ..."

Hlubšího poučení nepřináší ani článek „Národní zpěvy Záporožských kozáků" v Tylově Vlastimilu (1840 IV. 62 nsl.), který své teksty sice čerpá z pramene lepšího, totiž ze sbírky Srezněvského (Zaporožskaja Starina), správně charakterisuje ukrajinskou epiku, avšak v roztřídění na „písně", a „dumky" mate výklad Srezněvského.

Nad úroveň těchto úvah, kusých a nejasných se domácí zpravodajství živené prameny polskými a německými nepovzneslo. Naše časo-