ale že podává i poučení o názorech, o životě, o mravech, obyčejích a zvyklostech („über die Denkungs- und Lebensart, über Sitten, Gebräuche und Gewohnheiten"). Avšak třeba doznati, že v opise (jehož Dobrovský nedokončil) národopisného obsahu bylo málo.

Mnohem cennější jest objemný sešit obsahující zápisy písní maloruských. Pro Dobrovského byl to jistě dar cenný. Maloruská píseň zajímala ho dávno a přál si otisknouti v Slovance nějakou kozáckou dumu („Eine kosakische duma möchte ich zur Probe einmal aufnehmen", psal 5. června 1810 Bandtkiemu). Bandtkie z Vratislavě ihned odpověděl na tuto prosbu slíbiv, že bude pátrati po dumách v Krakově.

Zaslal-li nějakou Dobrovskému, není nám známo, ale za pět let se mu podařilo získati pro Dobrovského celou sbírku maloruských písní, v níž sice není ani jediné kozácke dumy, ale za to v ní zaujímají význačné místo drobné lyrické písně (kołomyjky, dumky). Pohříchu se nepodařilo otisknouti ani část tohoto materiálu ve Slovance, neboť Dobrovský ve vydávání svého sborníku nepokračoval. Rukopis zůstal u Dobrovského a zaležel několik let nezužitkován. Když Čelakovský r. 1819 počal sbírati látku pro svůj sborník „Slovanské národní písně" (1822, sv. I.), narazil na veliké překážky právě při písních maloruských; pro druhou knihu 1. dílu sbírky se mu podařilo najiti celkem 26 velikoruských písní a jen 5 maloruských; po pěti maloruských písních obsahovaly také díl II. a III. Velikoruské písně Čelakovský vzal zejména z pěsenniků, které mu byly dostupný, přijímaje někdy za lidové písně i pouhé napodobeniny; pro oddíl maloruský, jak určil prof. J. Horák (NVČ IX. 121), Čel. přijal jen menší část (6 písní z 15) z dostupných pěsenniků nebo jiných vydání tištěných. Ruský úsudek knížete Certeleva (Sever. Archiv 1824) o prvním díle vyzněl nepříznivě zejména o výběru písní maloruských: z pěti písní nebylo možno poznati ani povahu maloruského nářečí ani krásu jeho poesie; kritik se divil, že tento oddíl je zastoupen tak uboze, ačkoliv mohl býti z nejbohatších, „neboť možná, že ani jediné z nářečí jazyka slovanského nemá tolik rozmanitých, překrásných písní, jako nářečí maloruské." Podle mínění knížete Certeleva zavinily tento nedostatek pěsenniky, v nichž „maloruských písní vyskytuje se vůbec velmi málo a to ještě v pokažené formě". Ale Certelev se mýlil: jen o jedné písni (páté) prvního dílu prof. Horák přesně určil, že je vzata z moskevského pěsenniků r. 1810; prameny ostatních čtyř písní nepodařilo se mu zjistiti i omezil se jen na vytčení nejbližších variantů v pozdějších vydáních. Srovnání textů prvních čtyř maloruských písní (u Čelakovského společné záhlaví „Malo-ruskijä dumki") s příslušnými teksty rukopisné sbírky Dobrovského nás přesvědčuje, že Čelakovskému byla známa tato sbírka a že z ní přejal většinu svých písní. Jeho úsilí doplniti svůj materiál, které se tak živě projevuje v korespodenci s přítelem Kamarýtem, přirozeně přivedlo Čel. do pracovny Dobrovského, tak přístupného mládeži zajímající se o Slovanstvo, a od učitele patrně dostal rukopisný sborník, jehož Dobrovský již nepotřeboval. Nijakých jiných pramenů básník-vydavatel v těch letech neměl, poněvadž nebylo — jak je přesně zjištěno — tištěných sborníků (pěsenniků), které by obsahovaly písně, jejichž původ se prof. Horákovi nepodařilo zjistiti. Z téže rukopisné sbírky byly přejaty ve třech svaz-