1. c, vstával po smrti a zvonil, až ho kostelník při zvonění chytil a položil v rakvi hřbetem vzhůru a na šíji mu položil srp, sr. Kolb Lud XV. 34 č. 5. Totéž v Z. V. V. XVI. 96 č. 4. Zvoní všemi zvony a volá tím členy své rodiny do hrobu, Zbiór II. 129, Máchal 185.

Motiv oslabený je volání upírovo. Wieszczy vyleze na věž kostela, křičí tam jména různých lidí, i praví se, že jak daleko slyšet jeho křik, tak daleko lidé musí umírat (Targošica, Dobřica), Lud. XV. 33 č. 1. Na Ostřešovsku povídají, Lud. XV. 33 č. 2.: když z přátelské dvojice chlapců vrstevníků jeden umře, umrlý jde v noci jako wieszczy na věž blízkého kostela a křičí odtamtud strašným hlasem do okolí. Hlasem tím přitahuje к sobě t. j. způsobuje smrt všech mladíků, v rovném s ním věku jsoucích, a napřed kamarádů.

Jinde má neblahou moc pouhý pohled upiórův. Tworzymir 1. c, Lud. XV. 33 č. 3: upiór vychází z hrobu a dělá lidem různé škody; tak na př. patří do okolí, a jak daleko jeho zrak zasáhne, tak daleko všichni lidé v stejném věku s upiorem vymírají, sr. Máchal 185. Totéž v Poznaňsku, Knoop 1893, 138, č. 44, 3: jeden z duchů strigôňových stane se strašidlem a vyjde po roce z hrobu, všichni lidé, pokud mohou oči jeho dohlédnouti, musejí umříti.

Strczega, Strzyga podle pověsti z Mysłakówa, Mater IX. 237, vychází na pavlač kostelní a na kterou stranu pozři, lidé umrou. Podobně v pověsti polské ze Slezska, Kühnau 169 č. 177. Reflex tohoto motivu také v tradici české: vzkřísí-li se nedomřelý, byv už dán do rakve, na kterou stranu pohlédne, tam lidé budou mříti (od Brna), Bartoš Mor. lid 323.

Krev ssající upír. Upír ssaje lidem, obyčejně spícím, krev a způsobuje tím nejčastěji smrt. Zprávy o ssajícím upíru z oblasti středoevropské jsou všechny až po diskusi o vampiru jihoslovanském, t. j. po r. 1732 (sr. XV. 1 str. 54). Výjimkou jest náhodou zachovaný záznam,*) kde autor, kněz, řeše otázku: „An licet occidere Strygam ?", uvádí případ z nedávné doby, t. j. okolo r. 1716, kdy nebožtík své krevní přátele dusil, bil a krev z nich ssál; střigu pak, otevřevše hrob, našli jako pytel, svěží krví plný. Kázal prý jej položití na tvář, ale téže noci zbil svého syna, který prý umřel. Pan „Podstarošci" naléhá, aby mu byla uťata šíje.**) Není vyloučeno však, že zápis je pozdější, a že datování je nesprávné.

Je pravděpodobno, že tento rys vnesen byl do tradice středoevropské z literatury knižní. Nejistota, která je patrna už v poznámce Chmielowského (sr. XV. 1 str. 54), je ještě v záznamech století XIX. Wójcicki, mluvě o rozšíření víry v upióry i mezi ostatními Slovany, praví, že „dávají jméno to umrlému, který vychází ze svého hrobu na trýznění živých a krev jim vyssává", sr. Berwiński, Studia III. 24. I Glu-ziński v Arch. dom. 1856, 524 č. 47, sr. Lud XV. 33, charakterisuje strzygu z okolí Zamościa a Hrubieszowa mezi jinými i tímto rysem: „Někdy napadá některé domy a svým podivným tělem a nepochopitelnou silou objímá osoby spící a krev z nich vyssává, a koho sobě