479, § 765. Jak silná byla pověra, dokazuje tato událost: před 100 lety umřelo v rodině v. Wollschläger několik členů; rada rodinná se usnesla, aby mladý neohrožený synovec uťal hlavu prvnímu mrtvému, který pokládán za „blutsauger". Uťal mu hlavu a chytil proud krve do poháru. Mnich jej provázející utekl, proud krve zhasil svíci. Dokonav věc, upadl v těžkou chorobu. Upírem je také podle lužické pověsti, Veckenstedt 354, sedlák zavražděný, který ssaje krev lidem namanuvším se mu na cestě. To, co praví obecně Haupt o vampiru, krev ssajícím, přepadajícím spící, zvláště rodinu (I. 67 č. 69), je snad též tradicí lužickou.

Motiv nekrofagie, jedení masa mrtvých, stupňování motivu krve, je nehojný pro svou odpornost. Ale vyškytá se už v nejstarších záznamech, tak u Burcharda Wormského (sr. shora „čarodějnice morou" str. 16). „Opyr", jak umře, neleží vzhůru, ale na bok, a pak vychází na povrch a jí maso druhých mrtvých; chodí i mezi živé, napadá je a děsí, Lud XIII. 127. Povídka kujavská z polského pramene předvádí motiv ten osnovaný, Knoop v Z. V. V. XI. 96. Leśniku zemřel syn ; o půlnoci hrozný hluk, údery na okno. Sestra zesnulého viděla v okně ohyzdný obličej s dlouhými zuby, vyčnívajícími z úst. Strašidlo křičelo: „Daj mi go!" Vytáhla růženec, zmizelo. Cikánka rozřešila: byl to upiór, který se ukazuje tam, kde někdo zemřel, aby sežral srdce mrtvého. Zahnali je svícemi, svěcenými na Hromnice, na márách a modlením růžence. V pověsti nisské, zapsané už r. 1845, Kühnau 160 č. 171, každá mrtvola lidí, noc co noc ve vesnici umírajících, měla zkrvácenou hruď otevřenu a srdce zmizelo. Hlídač viděl strašidelnou postavu vycházeti z domu, kde byl zemřelý, a zmizeti na hřbitově. Nevhodně navázán motiv „totentanz", vlastně nová pověst.

Příšerného motivu užito je hlavně v pohádkové látce o „milenci z hrobu", již rozebral a určil Jiří Polívka ve spise Lali ja 1914 a v dodatcích v Povídkách lidu opav. a han. s. 109 a jež náleží ke skupině povídek o „čertově nevěstě". Podle Polívky nebyl původně v této povídce čert, nýbrž umrlec, který má ráz upírovitý. I ve versích, kde vystupuje čert jako milenec, ohryzuje kosti na hřbitově (s. 31). I více logické podle Polívky zakončení pohádky (mladá paní sejde se se svým ženichem a jest od něho krutě usmrcena) basuje na rysu upírovitém, již probraném (XV. 1 str. 46 ns.). „Nejspíše se podobá, že pohádka byla složena někde v Pokarpatí a v prostředí polském nebo spíše maloruském, kde tradice a představy o nebožtících, vracejících se na svět, silně byly vyvinuty". Polívka, Lalija 33.

Upír a mor. S morem uváděn v souvislost více typ „nach-zehrer" (sr. ib. str. 42). Vampirům připisuje se krupobití, sucha a mor, Č. Č. M. 1840, 552, Máchal 185. V kraji grodeckém ještě 1874 uslyšel Gustawicz zajímavou pověst, Lud VIII. 217. Za velké epidemie morové v r. 1831 vídali, jak upioři kol kostela po západu slunce otvírali si hroby, stávali v řadě, vycházeli za kostel kamsi za město. O půlnoci za kuropění kladli se zase do hrobů. Jednou viděno celé stádo bez-rohých tvorů, běžící za kostel; po půlnoci se vrátilo na hřbitov. Jednou ještě před západem slunce v bílých šatech na sivých koních vyjeli si v les. V kraji bobrěckém vypravovali si o dvou upiorech, proměněných v psy, po nichž vypukl dobytčí mor, Lud VIII. 270 č. 8. Pes bílý a čer-