Upiór v tomto motivu pozbývá vlastně vampirického rázu, je to prostý revenant. Jen prostředky užívané proti němu dokazují sounáležitost k typu. Starý záznam pověsti slezské, Kühnau I. 174 č. 184, Klapper v Mitteil. d. V. f. schles. Volkskunde XI. 82: v obci Osoblaze lidé po smrti se vracejí ke svým, jedí a pijí, pohlavně obcují s ženami, cizincům vyskakují na záda. Wypiór chodí к své ženě, jak ona spí; převrátí jej v hrobě vzhůru, pokoj, Wisła XVI. 617. Chodil к ženě, konal domácí práce, nesměla však o tom nikomu říci, jinak by jí hlavu utrhl; vyzpovídala se knězi: obrácen v hrobě, lístek pod jazyk, úder lopatou do týla, pokoj, Ciszewski (162) č. 15. Chodil к ženě celý rok, plakala a prosila, aby jí zůstavil znamení; uhodil rukou v stůl, zůstavil vypálený znak dlaně a již nepřišel, Mat. XII. 168. Oslabeně vyškytá se tento motiv i v slovenské pověsti. Vlkodlak hned po pohřbu přijde si i „na kar", ba každou noc chodí mladé ženy „drhnúť a dláviť", Sbor. mus. slov. spol. I. 74. Sr. též revenanty, vracející se domů ještě v den pohřbu svého, bez rysů vampirických, sr. XV. 1 str. 23. Také běloruská pověst věří, že upiór může po smrti konati vše, co za živa, že navštěvuje ženu, milenku, před zapěním kohouta musí se však vrátiti do hrobu, Federowski I. 66 č. 195, 61 č. 183. Docházející upiór má dokonce s ženou děti, Ciszewski (161) č. 7. Pod. Mat. VII. 10, Kolberg Krak. III. 64. Pod. v kraji grybovském, Mat. XI. 58: strzygoń chodí domů tři měsíce, koná práce, má se ženou dětí sedmero, prosí, aby ho nezrazovala knězi; kdosi mu to donesl, uťata hlava. Ve versi ve Wisłę I. 99 zrovna tak: dvě děti, rozhlásilo se to, hlava uťata, lístek s jménem „Ježíš" pod jazyk. K. Lud VII. 64 č. 133: dítě po střigoni bývá hubené, bledé, a obyčejně, nedorostši věku mladického, umírá; obyčejně pomáhaly od návštěv mše neb vykropení domu svěcenou vodou. Podle verse v K. Ludu XVII. 97 bývá z upiórova dítěte po sedmi letech „niewiada". Verse u Ciszewského (162) č. 16 je kombinována bitkou strigoňovou se známým; žena tohoto rozhlásila po vsi, střigoň obrácen tváří dolů, lístek pod jazyk, úder do týlu. Jinak známé rysy: hrozba, aby žena nevyzradila, konání prací domácích.

Složitější verse je nadrabská, Swiętek 495. Zena naříkala náramně po zemřelém muži. Přišel, pomáhal jí v práci, tři děti s ní měl. Lidé na ni ukazovali. Chtěla se ho zbaviti, proto šla ke zpovědi. Podle rady proboštovy přišila střigoni při odchodu nit na šat. Tak poznali hrob. Tváří dolů, lístek se jménem Ježíšovým do úst. „Imie Jezus" nepustilo ho už z hrobu. Verse starcova z r. 1866 v K. Ludu XVII. 97 č. 7 celkem se shoduje, je však stručnější. S klubíčkem niti poslán varhaník. Srdce łupióru probito ostrým kolem. Druhá nadrabská odchyluje se také prostředkem proti strigôňovi, Swiętek 499. Měl s ženou pět dětí, lidé se jí smáli, bála se ho však, neboť říkal, že má sedm duchů a bude chodit do skonání světa. Zpověď. Knězi na otázku pověděla, co jí: moučnou polévku vychladlou. Dala mu vřelou, střigoň musil do ní foukati a lál. Zatím vstoupil do světnice sedmiletý chlapec bez hříchu se svěceným zvonkem, zazvonil, jak kněz vstupoval. Utíkající střigoň