ale ten dal mu znamení, aby si přišel na věž pro prostěradlo. Chystal se tam vystoupiti, ale Uher svrhl jej se žebříku a u ťal mu hlavu. Nejstarší dvě verse moravské liší se tedy jen konečným motivem.

Nejbližší hlavně druhé versi moravské je jindřichohradecká, Slávia 1882 68 č. 21. O zmužilém ševci a bázlivém krejčím. Dostali se na hřbitov. O dvanácté hodině mrtví vstávali a svlékali své košile, každý položil svou košili ke svému hrobu a odešel. Ševčík, poněvadž měl špinavou košili, svlékl ji, vzal jednu čistou a svou špinavou tam položil. Krejčík tak nechtěl udělati. К jedné hodině vrátili se duchové, vstupovali do hrobů. Jen ten, kterému byla košile ukradena, ne. Šel к věži a „volal na Ševčíka, aby mu dal košili. Pak mu hrozil, že půjde nahoru. Švec řekl: „Pojď si sem ! Kdybys nebyl chodil za holkama a v hrobě byl zůstal, nebyl bych ti vzal tvou košili!" Ševčík shodil ducha oknem ven. Verse tato přiléhá těsně к versi z Olomoucká. Jest však navázána dále pohádková látka o vysvobození dvanácti duchů, při čemž se osvědčí košile duchova: duchové na něho neměli moci, kdežto krejčíka roztrhali.

Verse rožnovská, Kulda 1874, 305 č. 57, podobá se jindřichohradecké humorem i skladbou motivů. Zde jsou hlídači Kuběna a Voj-kůvka (předchází úvod o tom, že dřevěný kostel v Rožnově před sto lety hlídali muži ze všech dědin). Šaty svlékl člověk, pochovaný před třemi dny, šel až na Rožnov. Vojkůvka měl z činu strach. Kuběna řekl: „Mlč, špetne-li, opálím ho tím vatrálem a bude konec!" S věže se dívali, do kterého domu půjde. V domě tom nastal třesk ukrutný. Vrátivší se duch třikráte volal: „Kdo ty šaty vzal, ať jich nese sem!" Vojkůvka prosil, aby mu dal šaty, ale Kuběna rozkročil se a vatrál si napřáhl. Duch se bral pak nahoru na věž. Jak byl na třetím schodě, kohout na faře zazpíval a mrtvý zůstal ležet. Tu pravil Kuběna: „Včil jsem již sám také trochu strachem vadnul, ale přece se nebojím." Zůstali na věži, ráno běžel kostelník pro velebného pána, který zakropił tělo. Kuběna musil mrtvému rýčem zrýť hlavu. Souvisí spolu tedy jindřichohradecká a rožnovská verse, lišíce se konečným motivem, jímž jindřichohradecká je bližší druhé moravské.

Verse z Chrudimska, Č L. IX. 257, nepřiléhá úže k„žádné z uvedených, ale shoduje se naprosto v pevných motivech. Rezník v Luži, který šidil lidi, každé noci ubíral se ze hřbitova do svého krámku, tu pak sekal na špalku. (Je tedy zde proti uvedeným versím jen revenant, nikoli upír.) Stárek jakýsi chtěl zahnati strašidlo, vzal si svěcenou vodu v kropence a svěcenou křídu. Ostatně jako v uvedených pověstech: o 11. hodině otevřel se hrob, řezník zanechal na hrobě košili, stárek se jí zmocnil. V této versi řezník hned bez vyjednávání hnal se za stárkem. Ten uchýlil se do zvonice, bránil se svěcenou vodou a křidou. (Jak použil křídy, neřečeno.) Zabušil prudce srdcem zvonu na outor, nebožtík pak střemhlav padl k zemi, kde zůstal ležeti. Ráno znovu pohřben; pokoj.

Polská verse, Mat. VII. 10 č. 42, je porušena tím, že dramatický motiv návratu umrlcova je vynechán. Vystupuje zde střigoň, který docházel domů, měl se ženou dvě děti. (Sr. shora s. 86.) Polní práce