pozůstalé i v německé tradici, Wuttke3 199, Toeppen 106, Andree Braunschw. Volksk. 1896, 228, Arch. f. Relig. w. II. 223, Z. V. V. I. 218, XIV. 22, Z. f. d. Myth. IV. 275. Pod. Kašubové věří, Ramułt Słownik 284, 285, Máchal 184.

Příčina. Proč kdo se stane vampirem, toho důvody udávají tradice mnohé. Polská tradice hledá hlavně příčinu v tom, že upiór má dva duchy. Některé verse to jen prostě konstatují, na př. stuďánecká, Wisła XVI. 617, Ciszewski (162) č. 16: „měl dva duchy, a proto byl střigoněm." Jiné verse již vysvětlují, tak Wisła I. 99: jeden z dvou duchů strigôňových jest zlý, druhý dobrý; jak člověk umře, dobrý duch s ním umírá, a druhý, střigoň, chodí po světě a škodí. Pod. Mat. VII. 9 č. 34: jeden z duchů stane po smrti před soudem Boha, druhý zůstane na zemi, ukazuje se lidem. Jedna duše vyjde z těla, druhá — pozůstalá — oživí tělo střigoně, Ciszewski (161) č. 1. Jeden z duchů vychází po smrti z hrobu a vyvádí mezi lidmi různé psoty (o tom, kde druhý duch, verse se nezmiňuje), Mat. VII. 9 č. 31; pod. v Poznaňsku, Knoop 1893, 138 č. 443: jeden z duchů stane se strašidlem a vyjde po roce z hrobu, všichni lidé, pokud jeho oči zří, musejí umříti. Druhý duch zůstává v hrobě, Lud XVI. 86. Strzyga má dvě duše: jednu dobrou, druhou ďábelskou; ďábelská škodí lidem i za žití, vyssávajíc jim z bokův krev, Wisła XV. 503. Podle verse polské ze Slezska — zpráva už z r. 1846 — jedna duše umírá a druhá v těle zůstává; proto zdánlivě mrtvý každou noc z hrobu vychází a znepokojuje lidi, Kühnau I. 169 č. 177. S tím shoduje se Lud VII. 65 č. 135: umrlý strzygoń má jeden bok teplý, neboť žije ještě druhým duchem (na zlo) a jím straší, moha proň vstáti z truhly. Jiný střigoň tvrdil dokonce své ženě, že má sedm duchů a bude chodit po světě až do skonání, Świętek 499.

Jiné verse mluví o dvou srdcích, tak břežanská, Mat. XIII. 168 č, 107: upiór má dvě srdce, z nichž jedno umírá a druhé žije po smrti. Pod. Wisła VIII. 148: jak jedno srdce umře, druhé ožívá, stejně Wasilewski, Jagodne 90, Lud XII. 253 (sokalská), pod. Hertz Wer-wolf 123.

Některé verse rozvádějí motiv dále. Tarnovská, Mat. XI. 276, praví: duch a duše není totéž. Duch umírá s tělem, duše je nesmrtelná. Duše bloudí kolem umrlého těla až do soudného dne. Někteří lidé mají v sobě ducha dobrého a ducha zlého. Dobrého ducha v člověku uvádí na cestu spasení křest — zlého biřmování. Člověk nebiřmovaný zmírá dvakrát; za žití chodí, jako by ho cosi vodilo po světě, po smrti vstává z hrobu. Stejně pověst z Borové, Mat. VII. 108. Oba duchové mají býti pokřtěni; jeden z duchů obdrží jméno při křtu, druhý má být pokřtěn a nazván při biřmování, jež pokládají za „druhý křest". Jedině biskup může dáti jméno „drugiemu duchowi". Není-li druhý duch pokřtěn, člověk stává se střigoněm po smrti, neboť pouze jeden duch umřel a druhý nepokřtěný žije. Pod. verse v K. Ludu VII. 63 č. 131, která dokládá: biřmování je církví zavedeno proto, aby nebyli střigoni ; jsou však mnozí, kterých ďábel nenechá jiti к biřmování. Po smrti duch dobrý jde do země s tělem a čeká, „až duch zlý, který straší, bude zažehnán. Taktéž věří lid nadrabský, Swiętek 493 č. 9: dříve bylo více střigoňův, ježto biskupové nedbali, nyní jest jich málo,