ježto biskupi často jezdí a biřmují. Podobně se praví v Mat. VII. 11 č. 47. Tentýž motiv (člověk nebiřmovaný) naznačen v osnově, Świętek 494. Proto zpravuje jiná verse, Lud XVI. 86, že křtí děti na dvě jména, aby po smrti nebylo střigoněm, a opět jiná, Wisła VII. 105, že střigoň je duch člověka nebiřmovaného, nebo turobinská verse, Wisła XVI. 437: upiór je člověk, který má dvě srdce, z nichž jedno při křtu zůstalo nepokřtěné; jsou to již vybledlé motivy. Zato neporušený jest motiv ten ve versi v Kolb. Ludu VII. 64 č. 132, která dodává ještě nový rys: duch nepokřtěný (nebiřmovaný) straší, vleka břímě vlastního těla, nebo má schopnost bráti na se i jiné postavy.*) (Je zde totéž pojetí jako mora-duše, některé motivy pověstí o moře docházejí tu vysvětlení, na př. v osnově „mory a host", sr. shora, zajímavě je tím osvětlen i motiv proměn.

V uvedených případech bylo to člověku jaksi již osudem určeno, aby se stal upírem; narodil se „na zlou hodinu", sr. Lud XIII. 127, vzhled jeho už jest osudný následek, sr. Hertz 123, Hock 22.

„Doppelsüger". Takový je název vampira u poněmčených hannoverských Slovanů; věří, že je-li odstaveno dítě a je opětně položeno к prsu, že dostane dvojím odstavením vlastnost nesetlelými rty vyssávati vlastní hruď a tím brati životní sílu nejbližším příbuzným, Andree, Ethn. Par. I. 85. Podobná víra zvláště u poněmčených Slovanů liineburských: dítě dvakrát odstavené stává se vampirem, Č. Č. M. 1857, 171, Máchal 184, Hock 22. Stejně dítě, odstávce, morou, rovněž hříbě, sr. shora. V Haliči věří, že stává se upírem dítě těhotné ženy, jež viděla kněze, Z. V. V. VIII. 331. (Rod. mora.)

Podle pověry z okolí Gdanská stává se po smrti vampirem ten, kdo byl za živa vlkodlakem, Hertz 129, Z. f. d. M. IV. 260, Wuttkes 481 § 766. Na Slovensku stane se upírem, koho po smrti ne nohama, ale hlavou napřed vnesou na hřbitov, Sborník mus. slov. spol. I. 74. Poláci (i Malorusové) věří, že upírem stane se člověk, pochovaný v košili staré neb nošené qd jiného; osobu tu stáhne do hrobu, K. Lud XV. 35, Máchal 184. Černý zapsal v Lutolu povídku, kde se praví, aby lidé nebyli zakopáváni v staré umrlčí košili, ježto takový mrtvý pravého pokoje nemá, Černý 430. Stopy jsou i v Cechách: člověk pochovaný v rubáši, který není „spravedlivý", nemá klidu, Erben pís. 525, Máchal 184. Upíry jsou ti, přes jichž hrob běží kočka, u Kašubů, Z. f. d. M. IV. 260, 265, ti mrtví, přes něž zvíře přeskočilo, přešlo nebo přeletělo, přes něž padl stín lidský, Z. ö. V. VI. 211, sr. Hock 23.

Střigoni jsou dále lidé, kteří sami se sebou rozmlouvají, Ciszewski (161) č. 3 — tedy samotáři, zvláště ti, kteří rty pohybují, Mat. VII. 9 č. 34, ti, kteří chodí spící za noci měsíčné — tedy náměsíčníci, Lud VII. 63 č. 130. Lidé zlí neškodí jen za živa, ale i po smrti jako upióři, Wisła X. 644, zlý lesní stal se střigoněm, Swiętek 497, pod. litevská pověra, Wisła XVIII. 519 č. 3.