str. 106
Bartošova sbírka národních písni moravských. Za pobytu v Moskvě podařilo se mi prohlédnouti knihy, které byly dříve majetkem Národní Rady, ale po převratu zabrány byly českými bolševiky. Mezi knihami našel jsem jednu, patřící Hynku Vojáčkovi, profesoru carské konservatoře a skladatele v Petrohradě. H. K. Vojáček byl druhým kapelníkem ruské opery v Petrohradě, potom 50 let profesorem konservatoře (varhaník), zemřel dne 26. ledna 1916 v Carském Sele ve věku 92 let.
Na zadní desce knihy „Národní písně moravské Fr. Bartoše" vepsána byla Vojáčkem tato .poznámka: „Č. 925 a 926 (koledy: „Poslyš, Andráši, co to tu straší z oblaku" a „Pojďme, bratří, do Betléma") nejsou prostonárodní vlastně, ale jsou to skladby Josefa Daňka, mého prvého učitele generalbasu 1835 roku.
Bývalť on učitelem v Roušce a v pensi žil na Vsetíně u dcery své v poddomí Kroupu. Složil mnoho „pastorálních". Kajetán Turek.
Pověra dneška. Koncem roku 1920 zaplavena byla takřka Sušice dopisy tohoto znění: „Nosič štěstí. Opište toto devětkrát a pošlete to devíti různým osobám, kterým přejete štěstí, počínaje dnešním dnem. Počítejte do devíti a devátý den budete míti velkou radost. Nepřetrhněte tento řetěz neb jak se praví, že ti, kteří jej přeruší, budou míti velkou nehodu. Tento oběh musí učiniti oběh čtyřiačtyřicetkrát a nám byl svěřen americkým legionářem. Učiňte tak co nejdříve, nečekejte ani dvacetčtyři hodiny". Kajetán Turek.
Film ve službách národopisu. Není pochyby o tom, že již dnešní filmové možnosti, dnešní filmová technika poskytují dobrou příležitost zachytiti a uchovati pro budoucnost lidový život, slavnosti, obyčeje i práce našeho lidu v plné jeho realitě. Není již nutno omeziti se na pouhé fixování jednotlivých scén a úkonů, jak je může zachytiti v nesouvislých vyobrazeních- prostá fotografie. Film névytrhuje již jenom jednotlivé scény, nýbrž předvádí souvislou řadu scén v jejich vnitřní spojitosti, v pohybu zachycujícím v plné životnosti lidské konání, ať již je účelně užitečné: úkony pracovní, nebo pouhá hra (slavnosti, obyčeje). Film postihuje děj se všemi jeho podrobnostmi a vyniká proto názorností, které nikdy nemůže míti pouhé vyobrazení. Je proto film nedocenitelnou pomůckou zejména pro národopisné sbírky musejní, které často pouhými hmotnými památkami nemohou nikterak podati obraz o svém předmětu. Tak na př. sbírky zvykoslovné musí se spokojovati vlastně nejčastěji holými rekvisitami, které o podstatě a myšlenkovém rázu toho kterého obyčeje leckdy sotva výmluvněji svědčí než obecné rekvisity divadelní o hře, jimi vypravené. Proto již od let jsou fotografické snímky nepostradatelným doprovodem zvykoslovných exposicí. Je při tom jenom na podiv, že dosud nemáme jediného musea, které by si tu — iv jiných obdobných případech — dovedlo vypomoci účelně vzatým filmovým snímkem. Pokusy, uvésti lidový život na plátno, jež je jevištěm světlohry, ovšem již byly; ale lidové prostředí bylo právě jenom prostředím, v němž se odehrávala fabule hry stejně jako jindy se odehrává v tom či onom prostředí historickém nebo exotickém. Nebyly také podnikány od činitelů musejních a za účelem vědomě musejnickým. Prvým pokusem, který chtěl postihnout! zvyky a obyčeje lidové samy o sobě, byl film, zhotovený za spolupráce ředitele selského oddělení moravského zemského musea dra. Fr. Pospíšila, podniknutý filmovým ústavem Comenius, jenž jej předvedl pražskému obecenstvu ioni na podzim. Film předváděl mimo krojové průvody fašanek, babkování, šlahačku, stavění máje, královničky, jízdu králů, kácení máje, dožatou, hody, stínání berana, věnec, mláceni kačera, právo a svaibu. Byl tu tedy v celku zachycen se všemi svými význačnými momenty zvykoslovný rok. Snímky byly — při měřítku, které jsme zvykli klásti na české filmy, — technicky zcela dobře provedeny, podávaly obrazy jasné a při účelné režii i hodně názorné. Jediné, co rušilo, bylo, že nebyly jednotlivé zvyky a obyčeje zachyceny ve svém vlastním, přirozeném prostředí, nýbrž na slavnosti, divadelně inscenované (na t. zv. Slováckém roku). Ovšem k tomu vedly ohledy oportunní: využiti řídké již příležitosti a zachytiti s poměrně nepatrným nákladem (proti tomu, jehož by bylo třeba, kdyby zvyky měly býti postiženy ve svém vlastním, domácím prostředi) co nejvíce scén lidového života. Ale i tak byl pokus dr. Pospíšilův velmi dobrým podniknutím a spolu upozorněním našim musejním správám, co zanedbávají postihnouti z lidového života, neb co nenávratně z lidového života prchá, takže dnes lze často zachytiti již jen za umělého scénování a zítra snad již jen — jako divadelní hru, napodobicí scény lidového života bez účasti lidového živlu. —Žd—
Sborník městského historického musea v Plzni. Red. Josef Strnad a Fridolin Macháček. Roč. VI. 1921. Str. 118. Plzeň 1922. '
|
|
