missionáři vojsko na dašické obyvatele (na Pardubicku), že dosud nepřestali slavit 6. červenec, a na Poličsku musí vrchnost zakazovat svěcení Husova svátku dokonce sto let po Bílé Hoře . . ,73)

К strahovskému kancionálku, o němž v dod. II., přilepeno je bez jakéhokoli nadpisu rýmované skládání, jehož je však dochováno pouze 5 listů. Pochází podle všeho z téže tiskárny a přidáno bylo patrně jakýmsi doplňkem. Není to píseň neb aspoň nepovažoval je, jak se podobá, za píseň vydavatel, zařadiv je až za rejstřík; chybí tu také označení nápěvu. Přes to se zdá, že více než 200 veršová (i jako zlomek) skladba byla při nejmenším koncipována jako píseň; shodujeť se docela s formou, kterou v 20tých letech XVI. stol. skládány hojné písně časové i historické (o nich Z. Nejedlý v ČČM. 1905, 371.)

Budiž tomu však jakkoli, skládání je z nejpěknějších i nejcennějších památek husovské literatury. Nemýlím-li se, i z nejstarších. Dalekou většinou (od sl. 37. a již 24.) je sice pouhou parafrasí Umučení Mladoňovi-cova, vedle něhož užilo i t. zv. roudnického Umučení Husova (VUS 1888, 140 ve sl. 34-5) — to nás může poněkud smířiti se ztrátou závěrečných slok — ale slokami předchozími hlásí se přímo k nejstaršímu Mistrovu životopisci Heremitovi, se kterým se dvakráte shoduje doslovně (shora p. 41 a sl. 19), jindy pak aspoň věcně (o Husinci a útocích na Betlém v sl. 4 a 25, o sumě, sebrané do Kostnice p. 48.) Často je však skladatel poučen lépe než kněz Jiřík: o Mistrově dráze universitní a dekrete kutnohorském, o mučenících 1412, o vyhnanství a spisech, složených na venkově (sl. 10-1, 14, 20, 26-7), a snad i o tom, že Hus nechodil do školy v Prachaticích (p. 39.)

Shody, dosti jistě nápadné, vysvětlíme nejsnáze přímou závislostí skladby na Heremitovi. Co má na více, najdeme většinou (sl. 18, 27, 36) ve St. letopisech (15, 19, 20). Nenalezneme tam však všeho: zmínky o Husově rektorátě i doktoráte bohosloví a o knize o církvi (sl. 10, 27.)

V těchto drobnostech postihujeme tuším skladatelovu osobnost. Je to zřejmě universitní učenec, mistr téže pražské akademie co M. Jan. Nejedna známka ukazuje jako na původce na M. Václava Korandu (* 1425—1519), vrstevníka a nepochybně dobrého známého kn. Jiříka, jehož život Husův byl nejspíše z pramenů jeho kázaní o českých mučenících (p. 36). Začínáť kázání to podobnou výzvou к pamatování na mučeníky (jako sl. 2.) a na rozdíl od Heremity uvádí ve shodě se sl. 29 příznačný výrok Husův o ceně mučenictví v očích božích. Výrok ten sice žije jako přísloví ve spisech bratrských (u Tůmy v Aktech Jednoty III. 459, odkudž pak u Blahoslava a u Komenského, jak dokládá Flajšhans, Česká přísloví I, 2, 116), úplně se však již odpoutal