JAK SBÍRATI JMÉNA MÍSTNÍ.

Širší kruh našich sběratelů národopisné látky omezuje se jen na ústní podání. Je to ovšem pramen pro určité obory velice důležitý, je-li dosti kriticky používán. Je to totiž pramen, který je podroben velkým a náhlým změnám a záleží mnoho na tom, kdo vypravuje, komu vypravuje a jak vypravuje. Nejen různí lidé v temže místě vypravují stejnou událost velmi odchylně, ale i tatáž osoba poví nám stejnou věc zítra jinak, než ji pověděla včera, sděluje ji jinak mládeži než dospělým a vypravuje ji jinak svým známým než cizím. Nestačí tudíž jen prostě zaznamenati, co slyšíme, nýbrž musíme připojiti i charakteristiku vypra-vovatele a účel vypravování, musíme vyslechnouti i jiné osoby a musíme také srovnávati ústní podání s jinými prameny. Život lidu není dějem ukončeným; vyvíjí se dále, mění se jen okolnosti a poměry a není vše prastarého původu, co má zdánlivě starobylý ráz.

Uvedu příklad. V Nov. Veselí je kostel, který dal postaviti roku 1752 žďárský opat Hennet. Proto zedník použil na stropě plastické výzdoby, v níž pod opátskou čepicí a berlou nachází se rodový znak: na pahorku stojící kohout s prstenem v zobáku. Časem ovšem pravý význam této výzdoby zmizel z paměti lidské a obrazotvornost věřících viděla ve znaku zobrazený důvod založení kostela. Vypravuje se, že když okolní krajina pokryta byla hustými lesy, zbloudil v nich nějaký prelát žďárského kláštera na honu, při čemž ztratil svůj opatský prsten. Když učinil slib, že postaví kostel na onom místě, kde se vzpamatuje, zakokrhal ve veselském dvoře kohout atd. Sběratel, který by zaznamenal jen ústní podání, považoval by jistě pověst za prastarou. Všimne-li si však této výzdoby, pozná nejen původ pověsti, ale i přibližnou dobu původu.

A tak nejen pověst, ale i píseň, pověra, zvyk, kroj *) atd. rodí se stále a opravdový sběratel musí se snažiti, aby zjistil jejich původ i vývoj. Není to někdy úkol snadný, ale téměř vždy je provedení možné, neboť máme poměrně dosti srovnávacích pramenů.

Jsou to především tištěné zprávy, zvláště starší a ony, jež roztroušeny jsou v tiscích místních a pracích věrohodných spisovatelů a sběratelů. Nejsou ani tyto prameny stejné ceny a rozhoduje o ní zvláště účel, pro který byly uveřejněny, neboť na př. i vymyšlená pověst může míti význam, byla-li otištěna jako doklad místního nářečí a pod. Proto o zprávách v kázáních a napomínáních starých moralistů vždycky musíme předpokládati, že jsou přehnány, ve spisech zábavných vždy může býti něco přimyšleno atd.

Jiným pramenem je obraz předmětů a dějů, a to jak plochý (malba, kresba, fotografie, tisková reprodukce), tak i plastický (rytina, ražba, skulptura, socha), které mají zase nestejnou cenu.

Vždyť ani předmět sám, ač jest nejdůležitějším pramenem národopis, studia, nemá obyčejně té průkaznosti, jako na př. pro historika