Pokud jde o stránku čistě technickou, jako druh fotografického přístroje, doby exposice, vyvolávání atd. obsahují všechno potřebné různé příručky pro fotografy, vydané v posledních letech v různých jazycích evropských. Jest ovšem důležito -znáti svůj přístroj, ohniskovou vzdálenost, dobu exposice, citlivost desek, ale to zajisté nestačí к vědeckému zpracování předmětu, vyjádření určitého úkolu cestou fotografickou. Na-učiti se exposici, vyvolávání jest technikou, zde však chceme promlu-viti o užívání této techniky pro úkoly vědecké určitého oboru. A tu v tom směru jest často důležitější člověk „za aparátem" než před aparátem, zvláště při předmětech studia národozpytného. Neboť je třeba, aby měl smysl pro formu živého těla lidského, pro celkový výraz daný pohybem neb souhrnem různých pohybů, vždyť po dobu života tělo není nikdy úplně v klidu, tonus svalový je určitého stupně, různé skupiny svalů jsou opět činný za jistým cílem daným okamžitou potřebou velmi často rychle se měnící a to nejen svaly obličeje ale i ostatního těla, trupu i končetin. Proto stávají se ony fotografie tak často bezvýraznými, netypickými, kde příslušníci cizích kmenů i plemen jsou fotografováni v onom nuceném postoji podle vzoru pruských vojáků a obličeje těchto lidí ve ztrnulé posici podle známého receptu venkovských fotografů „tak prosím, teď klidně stát a vlídně se dívat"! Kdo má jen trochu uměleckého cítění, pochopí ihned, co chceme říci. Jen uvažme, jak vypadá takový Papuánec v postoji císařského granatnika, neb ten ubohý těkající Křovák, jehož oko stále slídí okolo pozorujíc nejmenší maličkost, s výrazem úplně všeho pohybu zbaveným, jak to jinak vídáme na podobenkách venkovského drobného měšťanstva. Vždyť každému jen trochu bystřejšímu pozorovateli je dobře známo, jak někdy těžce se poznává na fotografii podoba osoby i velmi dobře známé a věc tato dá se lehce vysvětliti psychologicky. Při kterékoliv osobě nám dobře známé ukládáme do své paměti četné jednotlivé obrazy z různých fází výrazů a souhrn všech těchto obrazů tvoří teprve náš pamětní obraz určité osoby, při poznávání pak analysujeme a srovnáváme jednotlivé momenty výrazové a proto se tak často stává, že při prohlížení fotografií osob nám dobře známých poznání nám činí obtíže, je-li obličej dotyčné osoby fotografován ve ztrnulé posici, jíž právě ze života neznáme. Proto také onen známý zjev, že amatérské fotografie momentní podávají často podobu osoby mnohem lépe, než ony upiaté podobenky zhotovené při delší exposici řemeslnými fotografy. Moderní fotografové z povolání tento moment již vystihli, dost možno že i bez psychologického rozjímání a ony krásné fotografie bez ostrých a nejostřejších rysů vyhovují i plně požadavku podobnosti, neboť do takovéto, smíme-li tak říci „generalisované" neb „rámcové" podobenky můžeme lehce vložiti některý z našich pamětních obrazů a tím umožniti poznání. A tu můžeme upo-zorniti na ony známé „Composite Photographs" Galtonovy, kde na jednu desku fotografován větší počet lidí asi stejného typu ovšem v dílčí době celkové exposice a tím hledán fotografický výraz pro některý typ, jako na př. typ mladého muže anglického, typ ftisika, prostitutky, zločince atd. Jest pochopitelno, že do takové neostré „generalisované podobenky" můžeme lehce vložiti své upomínky, pamětní obrazy na kteréhos mladého muže anglického, kteréhos ftisika atd. Podle toho, co dosud