od nich odsuzována i pronásledována. Než možno plným právem před-pokládati, že do té doby nebyla obmezována pouze na spodní vrstvy národa, než že byla stejnou měrou rozšířena téměř po všech vrstvách společenských kromě výlučně církevních a pokud psaná, po případě tištěná literatura neabsorbovala veškeren zájem a nevytlačila starobylé ústní tradice. Veliká změna nastávala ve 2. pol. XVII. stol., kdy rigo-rism církevního byzantského režimu ustoupil zcela do pozadí, zvláště ve vyvinutějších vrstvách ruské společnosti a začal se vzmáhati vliv západoevropský, když se šířila znalost cizích jazyků, zvláště francouzského, a rostla záliba v západních literaturách, zprvu zvláště ve francouzské. V této době začínají se objevovati různé ojedinělé zápisy starobylých podání, zvláště písní, a tento zájem rostl zvláště, když ve Francii netušenou měrou se rozmohl zájem pro lidová podání. Spolu s rostoucí evropeisací Ruska, se šířící se kulturou západoevropskou stará lidová literatura ustupovala ze salonu vyšší společnosti do vrstev středních a nižších, až našla poslední útulek v krajích vzdálených a zapadlých, nepřístupných nové evropské kultuře. Lidové tradice upadaly v zapomenutí ovšem různou měrou. Stále je nejvíce rozšířena poesie lyrická a obřadová a prosaická tradice, tedy povídka v nejrůznějších formách svých. Poněkud ještě více jsou rozšířeny výpravné písně náboženské a nejvíce utrpěly a byly obmezeny na poměrně úzký kruh, i zeměpisný, písně epické (byliny). Tato epická poesie stala se již jenom historickou památkou z dob minulých, která se leda ještě do jisté míry zachovává v paměti pěvců, ale vlastně již nežije samostatným svým životem, dávno již se nevyvíjí a převážnou měrou znenáhla upadává v zapomenuti. M. N. Speranskij míní, že tento úbytek možno pozorovati již od pol. XVII. stol. V úvodech, které M. N. Speranskij předesílal jednotlivým epickým písním, snažil se u každé jednotlivé písně konstatovati podle možnosti přibližně dobu jejího vzniku, jakož i další život až do našich dob.

Lidové tradice vůbec dělí Speranskij na dvě velké skupiny, na výtvory, které jsou úzce spojeny s obřady a zvyky, a pak výtvory, žijící samostatně, ač jinak připomíná, že píseň „obřadová" může místy také se objevovati mimo obřad a leckterá píseň výpravná se někdy nalézá při obřadě. Důležitější při tom je pozorování, kým jsou lidové písně a povídky reprodukovány. Obřadové písně zpívá celá skupina lidí, zúčastňujících se obřadu, ovšem jsou i zde lidé, kteří mají vedoucí úlohu při obřadě, na př. svatebním aneb také při pohřebním: naří-kačka (плакальщица), Ostatní druhy lidové poesie závisí silnou měrou na schopnostech pěvce nebo vypravovatele. Proto možno tu pozorovati jistou specialisaci: vynikající pěvkyně písní lyrických, dokonce i pro-fesionalism u recitátorů epických písní a vypravovatelů povídek lidových. Slušno tu ještě vytknouti, že písně se namnoze také provázejí hudebním nástrojem a tak pění pisní vyžaduje zvláštních schopností i hudebních. Důležitá je zvláště otázka o profesionalismu v historii lidových podání. Význam specialistů profesionálů byl v dávných dobách zajisté větší než je to dnes, a v XVIII. stol. ještě byli známi recitátori bylin (skomorochové) a tito pěvci vynikali zajisté duševně nad ostatní společnost. Máme také zprávy o pohádkářích při carském dvoře