i na dvorcích velmožů. Komposice, formální stránka, jak písní, tak i povídek souvisela zajisté nemálo se společenskou úrovní okolí, kde byly přednášeny, a také po obsahové stránce jistě mělo také na tyto profesionály vliv okolí, ve kterém se pohybovali. Dosti je možno, že tito profesionálové měli také jakési literární vzdělání, prošli nějaké školy, podobně jako západoevropští pěvci potulní ve středověku. Tímto způsobem možno vysvětlovat, že nejedna látka, známá z evropského středověku, pronikla do lidové literatury ruské.

Spisovatel potom rozbírá veršovou a písňovou formu, klade na to důraz, že se písně zpívají, třebas že toto zpívání dostává ráz zpěvního recitativu. Proto jest nutno obírati se také hudební formou, písňovými motivy. Proto by měla býti každá píseň zapisována spolu s jejími hudebními motivy, ale bohužel nejen starší zápisy, než velmi hojně také novější zápisy jsou v tom ohledu neúplné a kusé. Jest to ovšem velice nesnadné, již proto, že běžným notovým písmem není možno přesně zachycovati lidové nápěvy. Zajisté již v starých zápisech epických písní ve sborníku Kirše Danilova, v starších ještě zápisech náboženských písní i starší tištěné zpěvníky ze sklonku 18. stol. a poč. 19. stol. označují hudební motivy dvěma třemi řádky aneb odkazují na jiné známé lidové písně. V nejnovější době začali motivy zachycovati také pomocí fonografu. Teprve v novější době začala ruská věda podrobněji studovati rytmiku i nápěvy ruských písní, zvláště epických, a zjevilo se značné bohatství lidových písní také po stránce hudební. Některé písně se doprovázejí vždycky jistým hudebním nástrojem, jiné vždycky bez něho se recitují, jsou tu rozdíly místní, ale také časové, to jest místy již přestávali písně doprovázeti určitým nástrojem, a podle starých zpráv, třeba že skoupých, možno souditi, že se písně zpravidla doprovázely hudebním nástrojem. Hudební nástroje jsou ovšem také různé v různých krajích, starší nástroje namnoze upadly v zapomenutí a nahrazovány novými. Vzájemný poměr mezi stavbou verše a nápěvem není dosud podrobně prozkoumán, jakož vůbec formální stránka verše, ale také prosaické formy lidových podání, lidová poetika vůbec vyžaduje ještě mnoho hlubšího studia. M. N. Speranskij věnoval této formální stránce několik hlubších poznámek (str. 39 a dále) o palilogii, o stálých epitetech a j., vytýká také t. ř. asyndeta (str. 42), která se ovšem vyškytají v jazyce vůbec a zvláště i v umělé prose knižní.

Za tímto všeobecným náčrtkem úvodním následuje nevelká zvláštní úvaha o epických písních (str. 51—-71). Vytýká, že se epické písně již netvoří od 18. stol. a že epická poesie dožívala tvořivý život v 16. až 17. stol. Do 16. stol. byla tato epická poesie známa také na území maloruském a částečně i běloruském. U velkoruského kmene jest nyní rozšířena pouze na evropském severu, v záp. Sibiři, na středním a dolním Povolží, v kraji předkavkazském, t. j. v krajích, které byly kolo-nisovány jednak ze starého Novgbroda, jednak ze staré Moskvy. Stručně se rozbírají příčiny úpadku epické poesie, dotýká se technické stavby epické poesie, ukazuje, že to byly písně složené umělecky na základech svérázné tradicionální poetiky, že nelze mluviti o jakési kolektivní nepovědomé tvořivosti, ukazuje zvláště na formulky úvodní