a závěrečné. Epická poesie měla své profesionální tvůrce a recitátory, kteří zachovávali tradicionální její techniku. Takovýmito profesionálními skladateli a pěvci byli t. ř. skomorochové, o nichž máme různé zprávy. Kromě nich byli asi ještě jiní básníci a pěvci, hlavně z okruhu knížecí družiny a asi také mezi stavy městskými.

M. N. Speranskij přiznává se býti stoupencem nynější „historické" školy, která obsah epických písní spojuje s dějinami ruského národa a jeho životem, která má za to, že východiskem pro složení byliny byl skutečný fakt v životě ruské společnosti, určitá událost z ruských dějin anebo látka, třeba přejatá, která splynula zcela s duševním i materiálním životem staré společnosti a stala se takto též výrazem její duševní nálady, jejích sociálních názorů atd. Naznačuje potom svůj postup v studiu ruské epiky ve vývoji i také v úpadku i rozkladu písně. Podkladem epických písní byla podání o událostech z různých krajů a zemí ruských, i z různých období ruské historie, z doby kijevské, z doby tatarského panství, z doby moskevské, počínaje od 10. a 11. stol. až do konce 16. a 17. stol. Epická píseň opěvující jisté místní podání nejspíše také v těchto určitých místech vznikala. Přenesena do jiných míst, stěhujíc se namnoze se šířícím se obyvatelstvem, přenášena patrně také profesionálními pěvci, měnila se, spojovala se s jinými podobnými místními písněmi atd. Snad v 16. stol. již se končí vývoj staré epické poesie. V tomto věku začíná se nová doba v životě moskevského Ruska, jeho základy se začínají podstatně měniti pod vlivem západoevropské kultury, která od té doby počíná pronikati a zachva-covati starou Rus. Historické události 17. stol. podstatnou měrou začínají měniti starou epiku, na př. proniká kozáctví Iljovo, Marina (Mnišková) nastupuje na místo starších osob a j. v., ale celý kruh představ o poměrech společenských nepřechází ve většině epické poesie za hranice 16. stol., za meze celkového starého názoru světového moskevského carství. Na místo staré epiky začíná se tvořiti nová epika právě od 16. stol., t. ř. historická píseň, která opěvujíc soudobé události, užívá zprvu aspoň ještě docela technických prostředků staré epiky.

Ve svém sborníku seskupil a roztřídil M. N. Speranskij epickou poesii podle míst, kde se tvořila. V prvním svazku jsou obsaženy písně, seskupené v době kijevské a v jihozáp. Rusku: Dobryňa (1—91), Aljoša Popovic (93—111), Ilja Muromec (113—188), drobnější písně, opěvující události ze zápasu s Tatary z 12.—13. stol., o Such-manu (189—198), o Sauřu Levanidoviči a Michalju Daniloviči (199—221), o Vasiliji pjanici (223—228), o Glěbu Voloděviči „(239—248). Dále jsou seskupeny písně o Dunajovi (249—259), o Ďuku Stěpanoviči (261—283), o Michalju Potykovi (285—324), o Michalju Kazarinovu, jejímž historickým podkladem je asi událost z r. 11Ó6 (325—337), o Čurilu Plenkoviči (339—357), o knížeti Romanovi (359—380) a konečně o záhubě bohatýrů v Rusku (381—419).

Podání o porážce nad řekou Kalkou r. 1224 splynulo potom s analogickými podáními o jiných velkých bojích s Tatary, především o boji s Mamajem na Kulikově poli.

Druhý svazek zahájen jest úvodní statí o epické poesii a o jejích nynějších nositelích. Pěvci i pěvkyně epických písní — nelze pozoro-