vati zvláštního rozdílu mezi oběma pohlavími, našly se také vynikající recitátorky, vládnoucí velkým repertoirem i nemalým nadáním reprodukčním — rekrutují se na ruském severu takořka výhradně ze selského stavu a jmenovitě zámožnějšího. Stejnou podstatně měrou zachovává se epická poesie jak mezi obyvatelstvem pravoslavným, tak též mezi obyvatelstvem rozkolnickým. Přirozeně, že mezi pěvci převládají lidé ještě staršího pokolení, ale také nynější mládež učí se recitovati „starinu", starobylé epické písně. Ovšem, že také se udržuje epická poesie v oněch vrstvách, které si ještě neosvojily znalost písma. Zajisté, že osobní nadání jest podstatnou podmínkou také pro tyto lidové recitá-tory, nelze dost podškrtávati, že pěvec, reprodukující starobylou epickou píseň, jest při tom účasten všemi svými tvůrčími silami. Pěvec recitátor musí býti nadán zvláštní hudebností. Nelze přece v písni hudební notu odlučovati od slovního textu. Bývají ovšem také pěvci, kteří dovedou dobře podávati obsah písně, ale špatně si pamatují hudební její motiv. Pouze harmonické spojení textu s hudebním motivem činí reprodukci epické písně dokonalou. M. N. Speranskij připojuje podrobné životopisné náčrtky tří vynikajících severoruských rapsodů i dvou pěvkyň, kteří zpívali různým sběratelům již od 60 let minulého-stol. Rybnikovu a Hilferdingovi i novějším sběratelům na samém sklonku minulého století. Jsou také přidány jejich podobizny (XVIII—XXXII). Nejobšírněji psal o Trofimu Grig. Rjabininu, který recitoval šestadvacet více méně obšírných písní Rybnikovu a deset let později Hilferdingovi a kterého můžeme pokládati za představitele starobylého písňového repertoiru z 18. stol. i za velice nadaného umělce svého způsobu, který třebaže nových epických písní netvořil, přece zůstávaje v rámcích starobylého podání, svým tvůrčím nadáním tvořil a dále přetvořoval starobylé písně. Jeho syn Ivan zůstal týmž vynikajícím rapsodem i ochráncem starých tradic, ale přece již ustupoval před svým otcem. Jiný vynikající rapsod Vas. P. Sčegoljonok recitoval také několika sběratelům, nevládl ovšem již tak velkým repertoirem — znal 15 písní, celkem na 3000 veršů — projevoval sklon kontamitovat, ale nedosáhl tvůrčí síly poetické, kterou vládl 1. Rjabinin. V novější době prosluly dvě rapsodky v Archangelské gub., M. D. Krivo polenová, která znala 15 písní epických, několik náboženských, celkem přes 2000 veršů, zvláště pak Agrafena M. Krjukova, která znala 60 písní epických, náboženských a j., 10.300 veršů, a touto svou ohromnou znalostí písní předstihla všechno, co bylo dosud známo. Ve svém repertoiru měla takřka veškeré dosud známé množství látek severoruské epické poesie.

•' V druhém svazku tohoto sborníku jsou obsaženy písně epické, jichž původ možno klásti do oblasti novgorodské. Volga a Mikuła (str. 3—20), Sádko (str. 23—47), O čtyřiceti kalikách (51—67), Vasilij Buslajev (71—93), Svjatogor (97—112), Ivan gostinnyj syn (115—123), Sólovej Budimirovič (127—141), Stavr Godinovič (145—157), Choten Bludovič (161—-171). Následuje skupina moskevských bylin (175 sl.), v nich nelze již spatřovat rozkvět této staré ústní poesie, než spíše již znamenají její úpadek, přechod к písni „historické". Nezpracovává již tolik místní tradice, než hojněji čerpá z knižních pramenů. Nejstarší písně tohoto cyklu sahají svým původem do 15. a 16. stol., mladší do