Literární a kritický aparát, jímž opatřil Zelenin svou sbírku, jest hodně slabý, obmezuje se leda odkazy na nejbližší ruské varianty, cennější jsou různé poznámky kulturněhistorické. Ve zvláštním slovníčku jsou vysvětlena vzácnější slova dialektická, a na konci knihy přidán podrobně propracovaný rejstřík jmenný a věcný.

V XLII. sv. vydal týž sběratel velkoruské povídky z gub. Vjatské (1915, str. XLIV a 640), které téměř všechny zapsal téhož roku 1908 ve 3 okresích řečené gubernie. Kromě jeho vlastní sbírky 90 čísel pojato do této knihy ještě 43 čísel zapsaných od jiných osob z r. 1865, 1876 a pozdějších let až do r. 1913—14. Konečně vytištěno ještě 6 votjackých povídek v ruském překlade. Vydání pořízeno týmž způsobem jako předchozí. Velmi přehledné jest, že jednotlivé motivy povídkové jsou očíslovány, a podle toho uspořádána na konci knihy stručná regesta, která к rychlému přehledu obsahu povídek zcela stačí pro rychlou orientaci.

V úvodu konstatuje Zelenin, že také v tomto kraji stará lidová povídka vymírá. Zároveň též, jak pronikají do spodních vrstev význačná díla literární. Slyšel sám mladíka, vyhlášeného po selské společnosti vy-pravovatele, vypravovat! znamenitý román Al. K. Tolstého, Kníže Stříbrný, se všemi podrobnými rysy, aniž by popletl jména osob, dále ještě povídku Mark Twainovu o princi a žebrákovi. Později slyšel na Urale od baškirského námořníka, který znal mnoho ruských a zvláště baškirských pohádek, že zná též pohádku Moenkrist, patrně pověstný román Du-masův. To jsou ovšem ještě případy ojedinělé. Zcela běžné jsou shody s lidovými tisky, s t. ř. lubočnou literaturou. Ale poměr mezi lidovými podáními a touto literaturou není ještě dostatečně vyšetřen. Celkem jsou vynikající vypravovatelé vzácní. Často vystupují v této úloze vojáci a také nevojenští vypravovatelé čerpali své povídky od vojáků. Mnohé tyto povídky byly poměrně nedávno zaneseny do těch krajů. To platí ovšem především o báchorce. Stařeny znají dvě tri krátké pohádky vy-pravovati dětem a těch jest zajisté mnoho. Než v tom nejeví se bohatství pohádkové, a přirozeně tyto dětské pohádky jsou šmahem vypravovány špatně. Přes to našel Zelenin ještě profesionálního pohádkáře, ale již sešlého starce, který při své žebrotě hlavně o svadbách pečoval o zábavu svatebčanů, podle toho ovšem své povídky upravoval. Kromě toho poznal ještě kočujícího řemeslníka, který bavíval takto hospodářovu rodinu, kde právě pracoval. Vydavatel podrobně rozbírá a charakteri-suje jednotlivé vypravovatelé. Ukazuje ještě, že oni věří ve skutečnost vypravovaných jím dějů, třebas к některým podobným rysům nemůže přemoci pochybnosti, na př. o měděné jabloni v měděném sadu, aneb žena rekova měla jednu nohu stříbrnou a druhou zlatou, to se snad mínila obuv! Ale celkem věří ve skutečnou existenci různých těch lesních duchů, o nichž vypravují. Dětské pohádky jsou ony, které babičky, chůvy a j. vypravují dětem, jsou to po výtce bájky, drobné povídky o zvířatech. Na šíření povídek měli jisté účastenství ještě t. ř. burláci a Zelenin věnoval tomuto jich významu větší úvahu (str. XXVIII—XXXVI.)

Velice vítán jest důkladný rejstřík jmenný a věcný (str. 549—627). V XLIV. sv. jest vytištěn rozsáhlý sborník velkoruských povídek z archivu Ruské geografické Společnosti péčí A. M. Smirnova (1917 str.