knihy pronikají do lidu velmi těžce, jeví se její vliv namnoze silně ve slohu lidových povídek a lid nemůže se dost naposlechnouti prečítaných většinou od školní mládeže knih půjčovaných ze školních knihovniček. Zvláštní kapitoly jsou věnovány popisu kroje, kuchyně, rodinného života, sňatku, dále o náboženském životě a hlavně o náboženských představách a obyčejích, o zbytcích pohanských, o víře v různé duchy lesní, vodní a j. Přehled zábav, tanců (pronikají již párové tance), též obecných pranic jmenovitě mládeže z různých vesnic, aj. uzavírá všeobecný úvod. Zvláštní odstavec věnován pohádkářům a lidovým povídkám (str. LIII—LXXXVII).

Tu nejdříve vytýkají vydavatelé důležitosti poznání individuální tvořivosti v lidových tradicích, v ústní literatuře, že nelze nikterak mlu-viti oni o jednotné lidové morálnosti, ani o jednotném světovém názoru lidovém, naopak jest v širokých masách lidových značná diferenciace i ve vkuse, i v zájmech, i co do nadání. Proto třeba při studiu ústní literatury počítati daleko větší měrou, než se děje dosud s jednotlivými představiteli těchto tradic mezi lidem. Kraj, ve kterém br. Sokolovi sebrali svůj materiál, jest velice bohat právě v tom ohledu, sebrali od 47 vy-pravovatelů 163 povídek rozmanitého rázu a obsahu. Povídka ústní jest tu lidu tím, co pro čtoucí obecenstvo jest tištěná beletrie, jest mu zábavou, povznáší a rozradostňuje jej za doby odpočinku od těžké, vyčerpávající práce tělesné.

Tak zvláště za zimní doby při lesní práci, při porážení stromů, a též při lovení ryb, ve mlýně, kdy se sbírají ve větším množství lidé, a jsou naopak odsouzeni к nečinnosti, к čekání, až ryby se chytnou, aneb než dojde řada na mléče, a nutno ukracovati dlouhý čas, a j. v. Vypravovateli jsou zvláště různí kočující lidé, jednak řemeslní, jednak žebráci a lidé, kteří kdysi proputovali velký kus světa-vojáci. Vlastních báchorek jest poměrně málo, ani ne celá třetina celé sbírky, velmi málo je o zvířatech, všeho všude 6, nemnoho legend — 12, dosti je povídek o různých bytostech vodních a lesních, též o čertech, hojnější jsou povídky z obecného života, jsou mezi nimi takové, ve kterých vystupuje vypravovatel jako jednající osoba já, povídky o knězích a pánech rázu posměšného až jedovatě satirického, také čistě humoristické až anekdotické. Osobnost pohádkářova jeví se jednak ve výběru látek, v jeho repetoriru, v jeho zvláštnostech stilistických. Autoři to podrobněji ukazují u jednotlivých svých vypravěčů (str. LXIII, a d.), zvláště mohli to ukázati u jednoho, který byl znám též jako recitátor epických písní, a u jiného, který byl již písma znalý a sám rád četl, ještě u jistého kostelníka, který proběhl různá zaměstnání i byl též v Petrohradě, a to vše došlo výrazu v jeho povídkách, jmenovitě o knězích. Stále odpírajíce oblíbenému učení o kolektivním tvoření lidových podání ukazují autoři, jak ne každé podání může býti stejnou měrou každým reprodukováno, než i v tom se projevuje individuálnost, že jen někteří mohou a umějí vypravovati báchorky bohatýrské, jiní spíše povídky z obecného života, novely, jiní spíše anekdoty atd. Projevuje se tu různý vkus i různé nadání. Také v povídkách vypravovaných od žen chtěli by spisovatelé vytýkati některé zvláštní charakteristické črty, ale bylo jich nemnoho, celkem 13 ze 47, a z těch většina znala leda po 1—2