str. 154
národní pohádce (str. 5—47). Sbírka jest sestavena ze všech sbírek, které za války světové byly v Praze přístupné, též ze sbírek roztroušených po časopisech národopisných. Kniha má jako 1. číslo Slovanské knihovny ještě jiný úkol, totiž býti jakousi cvičebnicí, nahrazující do jisté míry mluvnici. Proto jest opatřena gramatickými poznámkami a třetímu sešitu, jímž bude kniha uzavřena, bude dodán ještě slovníček.
jpa.
@-----
П. Богатырев: Стихотвореше Пушкина «Гусар». Его источники и его влияние на народную словесность. (Очерки по поэтике Пушкина, Берлин 1923, str. 145—195).
Ve svém komentáři ke Kubínovým Kladským povídkám dotknul jsem se též otázky o původu, po případě pramenech Puškinovy básně (II, 227) a vyslovil se celkem odmítavě, že by byl Puškin čerpal z povídky O. Somova, vytknul jsem zvláště, že u Puškina husar po vzoru čarodějničině vypil kouzelnou tekutinu, kdežto u Somova shodně s lidovým podáním se potřel nějakou mastí. Myslím, že jest to velmi podstatný rys. Spis. neznal ovšem mou poznámku, a neobrátil náležitou pozornost na tento moment. Ukázal jsem ještě, že tento motiv se porůznu vyškytá v podáních litevských a polských, mohl tedy býti od ruského básníka převzat z lidové tradice a nemusil býti snad jím vymyšlen. Mladý ruský učenec cituje jediný dosud velkoruský variant, který byl nověji zapsán ve Vjatské gub. a vytištěn ve Sbírce pohádek D. Zelenina z řečené gubernie. Ale také tato verse jest i v této podrobnosti bližší obvyklému vypravování, čarodějnice, a za ní voják, pomazali se mastí, ovšem ne tělo, než pouze nos! Bogatyrjev podrobně srovnává tuto versi s básní Puškinovou, aniž by chtěl definitivně řešiti, zakládá-li se vjatská třeba jen nepřímo na básni Puškinove.
Zato byla báseň přejata do lidové hry „Car Maksimilijan", která byla teprve v novějších dobách zapisována, ovšem v některých jejích variantech, z nich první od Bogatyrjeva rozebraný, pochází z r. 1891. Přirozeně byly básníkovy verše rozmanitě měněny a kaženy podle lidového vkusu, též prosou reprodukovány, jak spisovatel podrobně ukazuje.
Nerozřešeno, kterou cestou se mohla šířiti báseň Puškinova mezi lidem. Do lidových zpěvníků (pěsenníků) ani mezi lidové obrázky ještě nezapadla, jako jiná drobnější dílka ruských básníků. jpa.
@-----
Jan Grzegorzewski: Na Spizsu. Studya i teksty folklorystyczne. We Lwowie. Nákladem autora. 1919 (Odbitka z Przewodnika Naukowego i Literackiego) str. 178.
Pozdě ohlašujeme tuto knihu, dostala se nám až po dlouhém hledání do rukou. V té době zastarala poněkud, bylať též výrazem známých polských aspirací, které byly konečně šťastně narovnány. Bylo by málem zbytečno, vraceti se k ní, ale obsahuje přece leckterý zajímavý materiál pro náš národopis, a proto třeba o ní promluviti několik málo slov, tím spíše, že nikde u nás tuším si jí nepovšimli.
Jest to kniha typického vědeckého ochotníka, ve které sneseno dosti mnoho, co by bylo ke škodě našeho národopisu ignorovali, a ovšem
