Slovanstva do Karpatských hor" klade se do doby avarských, bulharských, maďarských a pečeněžských útoků, tedy od konce VI. dokonce XI. stol.

o politických poměrech v P. Rusi dobře informuje článek Jos. Chmelaře, jenže vývoj politického rozvrstvení předběhl už jeho údaje. Vlastnímu národopisu bylo se spokojiti v tomto „encyklopedickém" sborníku jen letmými záznamy u jednotlivých autorů (Klímy, V. Drahného, u Nečase o domácím průmyslu, u Peška o lidovém umění ve škole, u A. Pinkavové-Makariusové o dítěti v P. Rusi, u dra Jos. Doškáře o veřejném zdravotnictví v P. Rusi i u jiných). Ale o vlastním způsobu života podkarpatských Rusů zapomněla nám redakce řečeného sborníku podati soustavný a názorný obraz: o způsobu bývání, o kroji, o zvycích a obyčejích, o tradiční literatuře lidové, o vzdělání a povaze lidu atd., atd. Redakce měla míti odvahu pověděti i rozhodné slovo v příčině jazykové a církevní na P. Rusi: zda je pro velkoruský či ma-loruský či místní (t. j. samostatný karpatoruský směr), pro pravoslaví či proti němu. V té přičíně, jako jsme již dříve pravili, podává spis čtenáři málo a nejasně. Víme, že je těžko řešiti otázky slovanské, ale my Čechoslováci, které sami ostatní Slovani nazývají nejkulturnějším národem slovanským, nesmíme se báti pověděti pravdu. Proto je správné, že náš soupis lidu z r. 1921 rozeznává jen národnost ^českoslovenkou (a ne: českou a slovenskou) a ruskou (a ne:..velkoruskou, karpatskou, maloruskou nebo ukrajinskou a pod.) Nic Slovany tak nezeslabuje, jako stalá diferenciace (odlišování nových a nových kmenů a drobení na slabší jednotky). Jihoslovani jdou příkladem, jak se máme povznášeti к vyšším a silnějším celkům, když ze Srbů, Chorvatů a Slovinců (a časem

1 Bulharů?) tvoří se (za tím jen podle jména?) jeden národ jihoslovanský. My však, doma usilujíce o jednotnou národnost československou, chtěli bychom z nějakých politicko-sobeckých důvodů vytvořiti v Podkarpatské Rusi trojí národ: velkoruský, maloruský (aneb ukrajinský) a karpatoruský? Nemohu pochopiti, proč jazyková otázka dělá tolik těžkostí v P. Rusi. Jestliže pro daný moment je nezbytno, aby se začalo domácím jazykem vyučovati, přece jen musí se zavěsti i velkoruština, zatím aspoň do středních škol, aby vývoj tím směrem se bral —; ke sjednocení všech Rusů jedním spisovným jazykem.*) Tak i my Čechoslováci časem snad se povzneseme к jednotnému spisovnému jazyku — k nové českoslovenštině, od které vývoj půjde к západoslovanštině, vzniklé z českoslovenštiny a polštiny.**) To je opravdu slovanská politika!

Jestliže redakce Klíma — Chmelař — Nečas nedovedla se roz-hodnouti pro velkoruský, ani pro ukrajinský, ani pro „tunajší" směr na Podkarp. Rusi, Kožmínová mluví směle: „Ze všeho je vidno, jak těžko bude vytvořiti lidu P. Rusi vlastní jazyk spisovný, založený na místních podřečích, když nedá se mu spisovný jazyk všeruský, bohatý vlastní literaturou světového jména." — Kdo mu ho nedá? Civilní správa se školským referátem pro Podkarpatskou Rus ? Cekáme, až si ho budou sami žádati? Ci nepřejeme si, aby si ho žádali? Veřejnost českoslo-