O jednotlivých kmenech podkarpatsko-ruských nebylo třeba opakovati odděleně tytéž věci, ale raději methodou srovnávací zkrátiti výklady a dáti poukazem na rozdíly vyniknouti odlišnosti toho nebo onoho kmene. Vrchovince popisuje nejdůkladněji, neboť patrně mezi nimi nejdéle pobyla, za to Bojkům (bojkij = statečný; ale to jest etymologie nesprávná. Verchratskij odvodil jméno to od částice boje = ano) předpověděla slavnou budoucnost, neboť prý jsou nejpohyblivější. Hucuły mohla dobře při-rovnati к Dětvancům (podle K. Medveckého). Mnohých odvětví lidopisných se autorka jen dotýká (na př. písní, kterých málo sebrala); z některých všímala si jen určitých odvětví (na př. ze zvykosloví popisovala jen svatbu, narození a sem tam něco, nechávajíc téměř bez povšimnutí celé partie zvyků výročních a jiných). Z tradic zaznamenala málo (jen pověst o Pohandivě — asi dle Holovackého „Cest po haličské a uherské Rusi"). Skoda, že nerozlišila zvyků (na př. svatebních a jiných) podle vyznání, nejen podle národnosti.*) Jak neměla náležité osnovy při své práci, viděti z toho, že na př. na konci svatby píše o cikánech a při narození dítěte rozpovídá se o maďarismech v užhorodské slovenštině, o tkaninách, o zpracování konopí a vinobraní a hned potom o vystěhovalectví. Někde to působí jako disiecta mernbra, z kterých se má teprve složití tělo. Přes to studie Kožmínové je dobré národopisné stavivo, ze kterého se č.asem postaví náležitá budova. Náš národopis bude jí vděčen za kus práce! Ale „Naše řeč" asi jí neodpustí, že chtíc býti spisovatelkou, nepřiučila se náležitě české mluvnici a českému slohu! „Le style, c'est ľhomme!" (Sloh —■ to je člověk!) povídal kdysi francouzský Buffon. Kdybychom měli Kožmí-novou posuzovati podle jejího slohu a pravopisu, věru by náš posudek vyzněl v její neprospěch! Autorka opravdu divně staví věty. Na př. píše na str. 9.: „Lid, dříve i jak lidská jednotka zcela opomíjený, viděl a poznal v přílivu jiných národností v zem jich nároky na život a práva." — Nebo na téže straně dále: „Rovněž i pěstování dobytka**) na planinách hor stalo se odvislým na státě uherském, jemuž lesy patřily a na zvůli arendárů (nájemců),***) kteří nájmem přebírali (sic!) lidu pastvin (sic!)"

Anebo na str. 105 takto rozčleňuje věty: „Dobytka pěstují Hucu-lové mnoho. Hlavně ovce, poněvadž jim dávají vlnu na oděv a kůži se srstí (sic!) na kožich." — To jen tak namátkou podáváme z Kožmínové — mírně pověděno — ležérního slohu. Ale kolik mluvnických chyb bychom mohli uvésti, které svědčí, že spivovatelčiny vědomosti mluvnické a pravopisné jsou velmi chatrné. Uvedeme z mnoha chyb jen několik nejpodstatnějších: Adolf Dobrjanský sesazen a sproštěn (str. 8), z pod Karpat (str. 9), košíkáři (str. 30), ustanovuje následující (m. toto str. 9), rozpięte (12), obchody byly zavřené a opuštěné (m. zavřeny a opuštěny, str. 31), jak mně (m. mě) vyděsila hrůzná podívaná (66), jizba hledící dvěma okny na silnici (m. s dvěma okny . . . ., str. 31), buvoly (m. buvoly, 19), konopné nitě (m. niti, 40), patřičné (m.