str. 6
Tato hádanka přijala pak v pozdějším středověku několikerou různou formu; u nás obyčejně „kdo to nevidí, zvedne to; kdo to vidí, nechá to ležet" — knižní rozluštění „červivý ořech", skutečné lidové trochu drsnější a původnější. Nejstarší její forma u nás je r. 1695 v Pohádkách kratochvilných č. 18:
„Uzřímli nezdvihnú, — neuzřímli zdvihnu —
a léčby se styděl, tehdy minu"
|
s porušeným rozluštěním: „Jest díra v ořechu, kterémuž říkají pištěc": otisk olomoucký XVIII. stol. m. pištěc'má 'pískej'. Jest patrně míněn červivý ořech, stč. hvížd, hvižděc (často u Husa) — a již v kázáních betlémských nalezneme na tuto hádanku narážky. Toto rozluštění lidové znal překladatel, ale slovo samo 'hvižděc' mu bylo nesrozumitelné; dosadil za ně domněle souznačné pištěc; opravovatel znal 'hvížď' a dosadil za ně (pokládaje je za impt. slovesa hvízdati) souznačné 'pískej': oba ovšem naprosto nesmyslně. Její původní vzor nalezneme již v X. stol. v hádankách z Reichenau:
„video et tollo : si vidissem, non tulissem" (=červivý ořech)
|
— odtud přešla do hádanek středověkých a moderních.
(6. Římané.)
Od Reků přešla hádanka к Římanům (jak svědčí přejaté názvy 'griphus' 'aenigmá') — o tom informuje H. Hagen Antike und mittelalterliche Rätselpoesie, 1869 a nejnověji W.Schultz: krásný článek Rätsel v Pauly-Wissovově Realencyclopädie); o formě zvláště Wilii. Meyee (Denkschriften d. baier. Akad., LIX, 265—450 „Anfang und Ursprung der lat. und griech. rythmischen Dichtung"). Římané také zanechali středověku první sbírku hádanek: složil ji v V. stol. po Kr. Syíiphosius. Je to 100 strof (po 3 hexam.) a zachovala se v nich největší část starší tradice.
Hádanky Symphosiovy staly se vzorem svým počtem, svou formou i obsahem pozdějším sbírkám středověkým; týkají se skoro vesměs věcí denního života (zvířata, rostliny, nářadí atd.). Ale mnohé jsou patrně školské výtvory, mnohé byly nahrazeny jinými a dnes z nich zůstalo v živé tradici sotva deset, valně změněných.
(6 a: kouř—oheň). Jedna z nich má kořeny již v tradici řecké; 'kouř-oheň' u Reků mívalo formu 'bílého otce černé dítě' 'narozen se rozptyluje' atd.; u Symphosia zní:
„Sunt mihi, sunt lacrimae, sed non est causa doloris;
est iter ad caelum, sed me gravis impedit aer —
et qui me genui t, sine me non nascitur ipse"
|
v posledním řádku jeho textu hlásí se již znění novověké: 'otec se rodí, syn na střeše'. Zevrubně probral tyto varianty Aarne (1917 v Journal, 1919 výtah v úvodu к I.).
Opět nalezneme nejstarší formu našich variant u Klareta č. 110, v. 235/6):
Filius est captus super edem, quam pater ortus.
Ante salit fumus, super quem fit bonus ignis;
|
|
