dobné výroky Milíčovy a Husovy; Hus ve Výkladu (1412, Erbenovo vyd. I, str. 127 a 273, kap. XL. a LXXVI.) dvakrát horlí proti těmto nemravným „pohádkám": jednou vytýkaje, že den sváteční se maří nekázar4ým__mluvením, zpěvem písní nenábožných, řečmi a básněmi neužitečnými a 4pvšem bídnými, frejovními, „mluviece oplzlosti nehodné a pohádky, jenž chýlí mysl к zlému" -— a podruhé týmž způsobem, že mnozí popouzejí žen a panen „nehodnú řečí a také mezi dvořkami, jenž dávají sobě s pacholky oplzlé pohádky, aby pokrytě sebe popúzeli."

(20. Staročeské.) Hus měl pravdu; viděli jsme z dějin hádanek, že podstatnou jejich částí již u Indů byly hádanky někdy přímo necudné, jindy úmyslně dvojsmyslné. A vidíme to v nejstarších našich textech literárních: nejstarší naše hádanka patrně zůstala v těchto verších Mastičkáře t. zv. drkolenského (Máchal, Stč. skladby dram., 1908, str. 91):

Verše„ ty pocházejí asi z 3. čtvrti XIV. stol.; nových paralel neznám.

Ze byly v té době známy také již škádlivky, dokazuje Tkadlečkova obrana: „tak hlup nejsem, bych nevěděl., kam pěnice nosem sedá" (v Akad., Simek, 1922, str. 69/70). Je to známá łamigłówka, zde již na рос. XV. stol. doložená. Stala se záhy pořekadlem „neví ještě, kam pěnkava nosem sedá" 1582 Srnec (před tím již Blahoslav) atd., posledně Celakovský Mudrosloví, 2. vyd. 526 (viz doklady a výklady v mých Příslovích, II, 124/125 'pěnkava' 2.) nebo „zvieš, kam pěnice nosem sedá", zapsal na počátku XV. stol. Flaška (v. Přísloví II, 120, 'pěnice'). Ale jako škádlivku nalezneme ji ještě podnes v lidu (třebas nezapsanou; teprve 1922 má ji Kubíček (č. 554)., „kam pěnkava nosem sedá" — s mylným rozluštěním 'po větru' m. 'proti v.'), jak ukazuje zápis Bož. Němcové v Babičce (Sebr. spisy, II., vyd. M. Gebauerová, 1913), kde „pan otec" škádlí Vilímka a Jana „vili kam pěnkava nosem sedá?" (str. 26; níže opakováno). Je tedy zcela nepochybno, máme-Ii z poč. XV. stol. dva samostatné zápisy, že byla známa již ve XIV. stol. — a nepochybně dobře i v lidu známa.

Kolem r. 1400 máme již také první sbírky hádanek v českých překladech textů cizích; jsou to hádanky v Gestech Romanorum. Z nich hlavně je to oblíbený typ pohádek, kde princezna ukládá ženichům tři hádanky nebo jiné úkoly (lidové pohádky tohoto typu uvádí Tille v Polívkově Sborníku 1918, str. 131) ; v našem textu Gest je to zejména pohádka LXII (vyd. J. V. Novák, Akad., 1895, str. 83 а 207). Ale tyto hádanky prosaické se nelíbily příliš; také není nám dosud přesně známo, co vlastně z Gest vniklo do lidu přímo.

(20a kola.) Více se zalíbila sbírka několika veršovaných hádanek v románu o Apollonovi, zčeštěném již asi na poč. XV. stol. O jedné (voda — ryba-—síť) bylo již vyloženo; druhá zní u Apollona (o 4 kolech) :

@BASv

„Jsú čtyři sestřice, — jimž netřeba přeslice ;

u sebe blízko stojie, — žádného sě nebojie.

Nebo kdyžto kam běžechu — nikdy sobě nic nevecechu;

jedno když jich nezlíčiechu, — tehdy vysoko vzkřičechu"

(vyd. Vrťátko, ČČM 1863, 361).

@