str. 23
je to forma původní, jak kontrastem 'holé' — 'chlupaté', tak přirozeným luštěním 'slanina — kocour'. Z ní se potom rozvinulo celé pásmo variant, různých textem i luštěním. Středověký byl výklad mystický: oběšenec na dubě — čert dole na jeho duši číhající; v moderních nářečích jsou luštění někdy dosti odchylná. Erben má dvě varianty (č.. 29 a 30)
„Visí, visí visatec — pod ním stoji chlupatec;
až visatec upadne, chlupatec ho popadne"
|
■— s rozluštěním 'žalud — vepř' a s parell. morav. a ruskou; — a
„Visí visatec, kouká chlupatec — kdyby visatec upad', že by on ho popaď "
|
s původním rozluštěním 'slanina — kocour' a s parallelami slov. a rusín.
Varianta moravská' (Bartoš 160) :
„Stojí stojánka, na stojánce visanka: když visanka spadne, chlupatý to chlamne,"
|
s rozluštěním: strom — hruška — trávník, je patrně zcela odchylná a nová.
Dokonale se však shodují varianty, slezské (Prasek, č. 37 а 38) i rozluštěním (svině — žalud)
„Visi, visi visura — pod nim chodi chodura;
jak visura spádně, — chodura ju popadne" — a
„Visi, visi visatec, — pod nim stoji chlupatec;
jak visatec spadne, — chodura ho popadne."
|
S touto slezskou se shoduje (i luštěním: zołędź dzik) jedna varianta polská (Kolberg, Chełmskie, II, 1891, str. 81 č. 16):
„Wysa wysyť, choda chodyf: wysa pała, choda zjiła";
|
s původním zněním (i luštěním: słonina i kot) jiná polská (Gusta -wicz, Zbiór XVII, str. 242, č. 399:)
„Wisi, wisi wisiorek — siedzi pod nim kędziorek;
prosi Boga kędziorek — aby upad wisiorek." —
|
Jest tedy tato maličká sbírečka tím zajímavá, že ukazuje jednak souvislost dnešní naší tradice se středověkou tradicí latinskou (to ukazuje již sám zápis na obálce Klaretových spisů), jednak také stáří nynější naší lidové formy.
(22. Biblické a pohádkové.)
Ale středověká tradice latinská — ať již přímo, sbírkami hádanek latinských od Symphosia až po Klareta, ať nepřímo, pronikáním některých hádanek z textů pohádkových nebo románových —■ byl jenom jeden pramen naší domácí tradice lidové. Druhý, třebas ne tak silný, je v knize knih středověku, v Pí smě.
Staří Židé totiž již jako Arabové a druzí Semité Orientu milovali hádanky. Dávali si je při hostinách, jak o tom svědčí známá vexační („smrtelná") hádanka Samsonova Filištínům v knize Soudců, kap. XIV, 14 : „Ze sžírajícího vyšel pokrm" atd.; v XVII. stol. jí užil ve svém
|
