O TÓNINĚ V LIDOVÉ PÍSNI.

1. Svit slunce pálívá, trn do bolesti bodává, pelyňkem hořknou ústa. К podobným předmětným citům patří i tónina.

Tón budí v nás tóninu.

2. Tón určité\délky vyhrocuje svůj předmětný cit v affekt.

Ať v akkordu, ať v nápěvu spájejí se affekty ve výslednici citovou.

3. Převládající, nejsilnější affekt, dává tónině určitost t. j. tonalitu.

4. Učin tóniny je závislý na celkovém nastrojení „duševním" i tělesném.

Dech chorého vycítíme i v jeho mluvě.

i s povahou člověka zvláštním způsobem mísí se tónina.

„Oblíbené" akkordy, „oblíbené" tóniny jsou známy u skladatelů. Na př. F. Mendelssohn-Bartholdyho mysl těkala co chvíle tóninově do affektů zmenšeného čtyrzvuku.

5. Všechna výplň vědomí má vliv na vyvěrání tónového cítění. Ten vliv uplatňuje se obzvláště, když v době jedné vteřiny vyznějí

jeden neb jen dva tóny.

Tak je tomu u lidové písně.

Ve spájení citovém zbarví ostatní předmětné city tóninu; ředí ji. Tak na př. v písni „Aj zerzaj, zerzaj" mělní se tónina: „Koníčkem vraným — " „mojí nejmilejší — "

„— v komůrce sedící."

„Svítícím slunečkem — " „okenečkem — "

„měsíčkem — "

„zarástlým chodníčkem —"

tolikerých slov předmětným citem!

Již pouhá připomínka tolika věcí, ba pouhý pohled na ně ředí předmětný cit tónový, tóninu.

Myslím, že v těch případech nabírá se vždy nové síly tóninové úsečnými modulacemi tóniny.

A naopak, málo v písni věcí textem dotčených, přivodí dlouhý dech jediné tóniny.

6. Současné shluky čtyř a více tónů ovládnou a zatopí svým předmětným citem všechno jasné vědomí v době jedné vteřiny.

Tónovému přívalu akkordů podléháme v citovém ustrnutí.

7. Nejen slyšený tón, ale i tón ve vyznívání, jenž v jedné desitině vteřiny tratí 9/10 své původní síly, — i myšlený tón, jasně uvědomělý — i nádech jeho v percepci, neujasněný — způsobují již tóninu.

8. i vzájemné současné střetnutí se těchto způsobů tónů, obzvláště slyšeného, s vyznívajícím