Artikulací jsme již i v oblasti hmatových (tělových) předmětných citů. Oko doplňuje se hmatem.

Čím je „tónina" na tónu, tím je drsné — ostré, oblé — hladké, tvrdé — měkké, mazlavé — lepkavé, jasné — ponuré, živé — mlhavé „toninbu", t. j.: předmětným cítěním hmatem a okem přivoděné.

I odtud vypůjčeny jsou jména tónin: tvrdé (dur), měkké (moll), chromatické (barevné).

Tvrdé (dur), s příznakem velké terce od základního tónu, s diffe-renciací dvou půltonů a ostatních celých;

měkké (moll), s příznakem malé terce od základního tónu;

chromatické od zbarvených linek notových pro účel differen-cování půltónového.

Tóniny A dur, B dur atd.,

a moll, b moll atd. s diatonickou differenciací,

chromatické A, B, C atd. s půltónovou differenciací — jsou těmi jmény srozumitelný.

26. Oproti těmto „novým" tóninám, stavějí se t. zv. „staré" tóniny.

Jsou diatonické.

(I.) Doriek á s příznakem malé terce

a velké sexty

od základního tónu;

(III.) phrygická s malou sekundou

od základního tónu;

(V.) lydická se zvětšenou kvartou

od základního tónu;

(VII.) mixolydická s malou septimou

od základního tónu.

J o n i c k á rovná se C dur, a e o 1 i c k á a moll s malou sextou a malou septimou.

Motivy v těchto tóninách dospívají okolku kvinty a nad ní položeného okolku kvarty.