Na př.:

V hypodorické (II.), hypophrygické (IV.), hypolydické (VI.), v hypo' mixolydické (VIII.) je okolek kvarty položen pod kvintový okolek. Na př. hypodorická:

Blahoslav ve své Muzice (1569) *) píše o „toních" ve smyslu určitých, starých tónin, a rozmarně o jejich účinu vykládá. I. veselý, zvučný, krásný, II. smutný, truchlý, plačtivý,

III. tvrdý, ostrý, trpký, bojovný,

IV. pochlebný, tichý,

V. libý, bystrý, lahodící, rozkošný,

VI. drobet naříkavý, lísavý, neupřímný, lstivý, licoměrný,

VII. křiklavý, přísný, hněvivý, zuřivý, VIIL poctivý, šlechetný, krotký, lítostivý.

**)

Nejstarší tóniny.

27. Připisuji akkustické způsobilosti hlasivek udržet se v intervalu primy a vypnout se do čistých intervalů kvinty, nahoru neb dolů.

Tyto intervaly dávají i tónině pevnou, nekolísavou kostru.

Differencování tónů uvnitř těchto intervalů neb kolem nich jde v lidové písni až do mlhovin tónových; jsou to známá glissanda.

Mnohdy upne se tón k tónu i o menším rozdíle tónovém než je 1/2 neb 1/4 tónu a udržuje se v té výši pevně, neměnlivě.

Označuji takový tón vlnkou s otazníkem

Na př. v písni „Ach co ti bylo" (Jasenice)

Na př. v písni „Ach co ti bylo" (Jasenice)

Třetím příznakem těchto tonin je těkavost jistých intervalů; označuji ji vlnkou ~~~~~

Na př. jednou vyzní tón d2 (v okolku primy cis2-cis2), a jindy dis2 (v okolku primy e2-e2) v písni „Bol by so mňa":